Článek: Nedělní poslech 2

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 2

Jirka D.31.7.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Nibiru a její aktuální EP "Teloch".

Itálie a psychedelie podladěných kytar, to jsou samozřejmě a především Ufomammut, k nimž psát cokoliv bližšího snad pro čtenáře Echoes není třeba. Nibiru jsou služebně mladší a namísto směřování k stonerovému zvuku po vzoru úspěšných kolegů volí méně přitažlivou cestu dronu, cestu okultní atmosféry a ... a samozřejmě podladěných kytar. Máte rádi Dark Buddha Rising? Zkuste Nibiru!

Nibiru band

Nibiru hrají čtyři roky a po letošním odchodu kytaristy a vokalisty Siatrise fungují aktuálně jako trio, které při prvním pohledu na současnou promo fotku vypadá, jako by bylo složené z lidí ze zcela odlišných kapel a žánrů. Krátká historie ale nutně neznamená krátkou diskografii, která už loni obsahovala tři dlouhohrající desky, semknuté konceptem trilogie a představující postupně se proměňující zvuk kapely. Ten se poměrně přirozeně pohybuje mezi mantinely atmosférických ploch s téměř až rituálním přesahem, až po nekompromisní zvukovou deprivaci sludge metalového rázu. Ohledy na posluchače až na posledním místě.

Naše koncerty jsou rituály, ale jsou taky velice fyzický zážitek. Energie proudí od nás k posluchačům a pak se k nám vrací. Je to taková výměna energií.

Těsně před vydáním třetího alba Padmalotus (květen 2015), které mělo doposud nejvíc kytarový zvuk, ale taky nejméně povedený obal, se Nibiru předvedli na vpravdě kultovním festivalu Roadburn v Holandsku, a to už zavazuje. Možná jakoby si toho kapela byla vědoma a možná i díky nasazení posledních tří let přišla letos (zatím) pouze se dvěma skladbami, které v březnu vyšly coby EP Teloch. Na něm Nibiru zúročují vše, což se v předchozích letech naučili, a celkem obezřetně servírují jak psychedelickou dálavu Carma Geta, tak kytarovější a místy slušně rychlou titulní věc Teloch. Celkových dvaadvacet minut stačí tak akorát, přičemž první song je třeba přijímat v kontextu výše napsaného a současně být fanoušek Sunn O))). Pak to jde snadno a představa výborného úvodu jejich komorně pojatého koncertu je hodně přitažlivá. Druhá skladba je pro Nibiru typičtější a v rámci možností posluchačsky přístupnější. Pokud tedy máte rádi, když to s vámi někdo nemyslí tak úplně dobře.

Kapela: Nibiru

Album: EP Teloch

Styl: psychedelic sludge / drone

Vydáno: 3/2016

Země: Itálie

Vydavatel: Argonauta Records (Itálie)

Odkazy: bandcamp, facebook

Současná sestava kapely:

RI - baskytara, synths

Ardath - kytary, vokály

L. C. Chertan - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 27.2.20 13:51

Vezmu to velice zkratkovitě přes hodnoty DR z MP3 / 320kbps. Vím, není to úplně směrodatný, ale i tak dostatečně vypovídající. Zde se kapela posunula na průměr šest. Na Budhovi jsou dvě skladby, který jsou na hodnotě pět a jde to slyšet, že tam něco hraje ještě míň, respektive víc. To, že kapela přešla z totálně přebuzený produkce (DR 3 a 4) trpící naprosto všemi nešvary proti kterým loudness war jde, na něco relativně poslouchatelnýho bych asi neprezentoval jako nějaký prozření v rámci loudness war nebo obecně v rámci jakékoliv „dynamiky“ zvuku v rámci metalu, protože ta nahrávka stále stojí na opačný straně spektra. Momentálně je trend takovej, že dost nahrávek je na DR 7 (už i Rutan si dal, zdá se, říct). Takže v rámci atmosferickýho metalu je DR 6 stále „krásně“ ořízlá nahrávka, která není přebuzená za hranici poslouchatelnosti. Mně osobně by třeba zajímalo, jak se kapela poučila směrem k vinylovému vydání. Spousta lidí to nepozná, nedocení, ale to si myslím, že je druhořadá věc a na jinou diskuzi. Ohledně dynamiky. Nový Ad Nauseam bude nahrávka, kde se o nějaké dynamice a přirozeném zvuku půjde bavit. Ale třeba i "raw master by Trey" posledních Morbid Angel je vlastně velice povedená věc.