Článek: Nedělní poslech 38

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 38

Victimer7.5.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sól a její album "Upheaval".

V Portlandu zase prší, pěkně není ani na Islandu a to naše jarní slunce vyleze taky jen někdy. Dojmy z počasí ale nechme stranou a chvilku se pověnujme jen spojení Portland - Island. Je velmi prosté, protože kapela si dala do vínku název Sól, což na ledově chladném ostrově v minulosti neznamenalo nic jiného, než právě slunce. A toho je nadále nedostatek. V pochmurné hudbě Sól zcela určitě.

Ta jako by jej pouze hledala, někde mezi hustým stromořadím snad i zahlédla, pokusila se na něj mávnout, ale ono mezitím zase kamsi zmizelo. Nejspíš za clonu mraků, nebo jej přikryla neúprosná deka mlhoviny. Tihle hoši z Portlandu jej budou ale chtít znovu vidět stůj co stůj, aspoň tak to díky naléhavosti jejich klasicky znějící post metalové produkce vidím. Ne, nejedná se o žádné překvapení na téma zázrak na dávno oraném poli zmíněného žánru, ale Sól se snaží znít tak, aby zaujali. Nejdou přes mrtvoly, nezkouší na to jít z jiné strany, ale pěkně přímo, bez oklik a slov navíc.

Přesto je Upheaval albem, které si umí najít své místo na slunci (ano, zase tam), už jen proto, že tyhle dva protipóly se zkrátka musely setkat a říct si pár slov. Sól se prezentují dlouhými kompozicemi, kde je čas na pomalé rozjezdy a atmosférické prodírání se oparem, aby se za chvíli z kmenu stromu rozeřval vzteklý frontman, jehož nerudný projev zas přikryje ten samý opar vybrnkaný na kytaru a poprášený povzneseně působícím synťákem. Jeho hlava pak zmizí zpátky v dutině stromu, prostor dostane vyklidnění a možná někde v dálce za horizontem zasvitne...

Ne, Sól opravdu neboří hranice, nechtějí tak činit a věnují se tomu, co k nim patří a co jim jde. A Upheaval je deska, která se poslouchá velmi dobře, i když v podstatě nic moc neřeší. Rozplétá si svůj příběh, pomalu navazuje korálky jeden na druhý, tiše si brouká i zlostně mručí, ale pořád je to sympatická společnice. Akorát to počasí se díky ní v tom Portlandu asi jen tak nezlepší...

Kapela: Sól

Album: Upheaval
Styl: post metal
Vydáno: 02/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp // facebook

Současná sestava kapely:
Josh Wing - zpěv, klávesy
Charlie Fischer - baskytara
Dylan Stuntebeck - bicí
Rusty Powers - kytara
Jared Baird - kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.