Článek: Nedělní poslech 53

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 53

Victimer10.9.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Kval a její stejnojmenné album.

I když je venku babí léto ve své nejlepší formě, my si dnes během nedělního rána stáhneme teplotu na minimum. Pro dnešní Nedělní poslech jsem si totiž vybral finskou dvouhlavou družinu Kval, jejichž produkcí je pravý mrzký chlad severského black metalu, který sem tam povzbudí klávesové motivy schopné celou meluzínu trochu ohřát. Ale jen trochu. Víc tepla nečekejte, jen zmrzlé lesy, těžké kroky směřující k zapomenuté chajdě kdesi na úbočí a hlavně toulavého ducha s neskrývanou sympatií ke špinavostem a zrůdnému projevu rouhání.

Kval se původně jmenovali Khaossos a roku 2015 vydali nahrávku Kuolonkuu, což je vše, co potřebujeme vědět. Tahle nahrávka je totiž to stejné v bledě modrém, jako právě prezentovaná záležitost. Za vším hledej nový start pod novým jménem (Khaossos zmačkej do koše a pamatuj si Kval) a stejné skladby v novém kabátku. Všechny byly znovu nahrány, našel se kolega, který do toho s Kvalem šel, našel se label, který nové vydání zaštítil a nový cover alba poctil svým uměním muž na svém místě, nám dobře známý Moonroot.

Aby toho nebylo málo, tak na bandcampu Kval byl tento materiál prezentován již během března letošního roku, v červenci pak znovu již pod křídly labelu Hypnotic Dirge. Jestli se vám tedy podaří dohledat stejný matroš na více místech, nespletli jste se, jste jen pečliví :)

Hudebně se pohybujeme v osidlech chorého black metalu, jehož studený feeling pohání zimní atmosférická složka a pokud se při poslechu nejednomu z vás vybaví jméno Burzum, nejspíš nebude lepšího přirovnání. Aspoň pro počátek. Já pak zcela zřetelně identifikuji finštinu, ovšem pouze způsobem frázování, jazykem této země nevládnu ani kdybych se na hlavu stavěl. Počastovat tedy Kval jako finskou odpověď na dřívější Vikernesovu tvorbu, nebude něčím nepatřičným, natož sprostým. Tmelem nahrávky budiž pravá blackmetalová aura, jenž je zároveň přehledná a stejně tak zhýralá a undergroundově zašpiněná.

Takže ano, na poli black metalu nové jméno Kval určitě doporučím. Tahle forma černého kovu vždycky potěší a když se to umí, tak je správně nastavený prožitek zaručen. A Kval zní tak, jak mají. Jejich black je vyvážený a já se pomalu bojím podívat ven, jestli tam náhodou nepoletují první zimní vločky. S Kval to prostě jinak nejde.

Kapela: Kval
Album: Kval
Styl: black metal
Vydáno: 7/2017
Země: Finsko
Vydavatel: Hypnotic Dirge Records
Odkazy: bandcamp // facebook

Současná sestava kapely:
Kval - hudba, zpěv, baskytara, bicí
WNTRBRNR - kytara, klávesy

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.