Článek: Nedělní poslech 83

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 83

Jirka D.9.9.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Human Song a jejich album "Blue Spaces".

Piano, baskytara, elektronika, ženský zpěv a pár hostů. Zhruba tolik stojí za zvukem francouzského projektu Human Song, který spatřil světlo světa v roce 2012 a od té doby sem tam něco vydá. Něco netradičního, celkem osobitého, tíž uchopitelného a posluchačsky náročnějšího, což svým způsobem vyplývá už z výčtu nástrojů uvedeného na začátku. Pod těmi hosty si pak představte především bubeníky.

Human Song

Blue Spaces je nahrávka plná prostoru a po úvodní klavírním preludiu vás o tom přesvědčí hned následná skladba No Fairy. Se jménem Human Song je možná proto často skloňováno žánrové zařazení do post-rocku, případně alternativního post-rocku, což je spíš důsledek aktuální módy toho pojmu, než skutečného stavu věcí. Human Song totiž nejsou rock v klasickém významu toho slova, nemají v aranžích kytaru, baskytara s bicíma rock nedělá a piano je ... piano. Podobným úvahám zavdaly možná příčinu dynamičtější (ale mezi námi i lehce naivní) skladby typu West, ale právě tenhle poloha není na albu stěžejní a hlavní slovo má spíš elektronika a její netradiční uchopení (Four Doors, Hunter’s Procession,...).

V průběhu hracího času se album navíc docela proměňuje, například v hlasovém projevu Jane Lake, která od zpěvnější polohy občas přechází k takové potemnělé recitaci ve stylu Jarboe. Možná právě fanoušci její tvorby by u Human Song mohli ztratit trochu času, protože jistá podobnost v zatěžkané osudovosti by mohla vzbudit jejich zájem (The Amazon, Blue Spaces a další). Opět se zde nabízí otázka, proč vydavatel doporučuje tuto nahrávku fanouškům PJ Harvey a Björk, když duo Lake a Corner jednoznačně cílí jinam, na minoritní skupinu fanoušků netradiční elektro-alternativy.

Na obranu objektivity je nutno říct, že Blue Spaces je sice deskou zajímavé hudby a přístupů, ale stejně tak deskou, z níž něco skutečně velkého cítit nelze. Je to dáno hlavně tím, že množství triků je do značné míry omezené, často se opakují a album tak s přibývajícím časem v podstatě recykluje samo sebe. Po pravdě si umím představit docela silný zážitek při dostatečně vizuálně podpořeném živém hraní, který studiová nahrávka nabídnout prostě neumí. I tak jsem s ní ale strávil překvapivě dost času.

Kapela: Human Song

Album: Blue Spaces

Styl: alternativa

Vydáno: 4/2018

Země: Francie

Vydavatel: vlastní vydání

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Jane Lake - hlas, piano, elektronika

Mathew Corner - baskytara, elektronika

hosté:

Victor Gachet - bicí

Matthieu Barthélemy - bicí

Théo Seemann - bicí

Thibault Vancon - kytara

Canel - hlas

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou 312Music.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.