Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sound of Metal je vlastně takový nenápadný malý indie film, který v roce 2019 natočil režisér Darius Marder. Tento týpek mě už zaujal kdysi, a to pořádně. Je totiž tvůrcem dramatu Za borovicovým hájem, co má kadenci emočně rozsekat i odolné jedince. Drama o motocyklovém kaskadérovi s Ryanem Goslingem v hlavní roli se však novému filmu skoro v ničem nepodobá. Když půjdeme hlouběji, zjistíme ale, že se stále jedná především o traumatizující osud jednoho konkrétního člověka. O čem tedy že Sound of Metal vlastně je?

Blackgammon jsou z mého pohledu dobře hlučící post-metalová kapela, kterou pohání soukolí dvou person. Na kytaru hraje a do mikrofonu schopně řve silně nalíčená Lou a kousek vedle ní mlátí do bicích Ruben. Mají rozjeté turné po Státech, jejich kapela má zvučné jméno a oni dva k sobě tak nějak patří. Že Ruben je vlastně závislostí Lou, která od smrti matky trpí depresemi a sebepoškozováním, to už je ta hlubší stránka věci. Jim to ale funguje, protože si svá osobní zla a bolesti vybíjí na pódiu. Patrně si pak jejich desky kupují stejně „postižení“ jedinci, pro které to může být terapie. Ruben ale záhy přichází o sluch, a to trvale. A někde tady je jasné, že film nabere zcela zásadní obrat a dvojice bude nucena začít řešit zcela zásadní věci.

Téma filmu je znepokojivé. Klade otázky a to i mně samotnému, co bych dělal na Rubenově místě. Nebo na místě jeho partnerky. Celý život se vám zhroutí v jednom okamžiku, kdy se dozvíte, že uši najednou trvale pracují na 25 % a že to půjde ještě dál, až nebudete slyšet vůbec nic. A že není lék, který by s tím něco udělal. Jen implantáty, drahé tak, že musíte hodně prodat a ve finále skoro nic nezískat. Opravdový zvuk už totiž nikdy neuslyšíte, s implantáty je to už jen odezva z vibrací, takové hodně zlé „karaoke“ reality. Nastává otázka, zda není pak lepší žít po zbytek života v naprostém tichu?

Hlavní hrdina se velmi záhy ocitne na všechno sám. Je v situaci, do jaké byl svým zdravotním stavem dohnán a i přes svou živelnost to není schopen vyřešit. Musí zpomalit, začlenit se do komunity neslyšících a uvědomit si, že lze žít kvalitní život i bez schopnosti okolní svět slyšet. Já sám si neumím představit svět bez zvuku, bez pravidelných poslechů oblíbených desek, bez možnosti slyšet šumění lesa ve větru. Šílená představa, že nikdy neuslyšíte už hlas svých vlastních dětí. Nebo svůj hlas.

Režisér výborně pracuje se zvukem, o kterém film vypráví. Přepíná mezi zvuky okolí a tím, co hlavní hrdina skutečně ještě zachytí ušima. Vytváří klaustrofobní pocity. Jinak pak celý svět zní s implantáty, kakofonie kovově chřestících zvuků, kdy jakmile jste sami a mluví na vás jeden člověk, ještě se to dá ustát. Jakmile jste v hlučném prostředí, ztratíte se a nedokážete rozlišovat vůbec nic. Děj filmu je založen na nedokončeném dokumentárním filmu Dereka Cianfrancee „Metalhead“.

Ten snímek ve výsledku vůbec není o metalu jako hudebním stylu, není paradoxně vůbec u hudbě. Je o naslouchání tomuto světu, ve kterém lze žít mnoha způsoby. A to i když přijdete o jeden z prioritních smyslů. Náhle zpomalíte a začnete si všímat věcí, které jste doposud míjeli. Máte z nich radost. Takže? Pusťte si ten film a zamyslete se nad tím, jaké otázky klade a jak na ně ve vašem případě lze odpovědět. Můžete se správně naladěni dočkat velmi slušného filmového zážitku.