Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na tomto místě bych měl asi volně navázat na úvodník minulého dílu. Mohu přiznat, že jsem ten článek pojal jako jisté splacení dluhů, které jsem vnitřně cítil vůči naší milé scéně. A protože se (věřím) koncepce zalíbila a určité nadšení se mi doneslo z vícero stran, hodlám pokračovat. Navazovat bych měl i na obdobnou koncepci, ale to už musím hned z kraje předeslat, že tu nyní bořím. Totiž od minulého dílu k nynějšímu se mi toho sešlo tolik, že bude lepší dávku informovanosti rozdělit na dvakrát. Proto se v následujících řádcích budu věnovat jen vybrané části. Druhou vybranou část si prohlédneme zase příště.

// Bran – Odcházení

Možná jste již zachytili recenzi na stránkách Marast music, kde se to hemžilo nadšením a vynášením do nejvyšších rovin tuzemského black metalu. Buďme však trošku opatrnější. Bran sice jsou bez pochyby dobrým black metalem, ale mám ten dojem, že v našich vodách plují dravější ryby. To, že se v poslední době rekrutovalo hodně muzikantů z řad hardcore scény do black metalu, je již zřejmé. Nyní můžeme připočíst i přeorientování thrash metaláků na black (dvě postavy ze tří hrály v kapelách 1000 Bombs a Laid To Waste). Samozřejmě to není nic proti ničemu, jen holé a prázdné konstatování a takové usměrnění pozic. Možná u toho trochu skřípu zubama, protože najednou vidím, jak lidé (a teď myslím hlavně tu hc scénu), kteří daným bitevním polem skoro opovrhovali, jsou najednou nadšení z její energie… Já jsem nakonec rád, že se našla banda hudebníků, kteří se našli v blacku a vzdávají mu patřičnou čest, jen pozoruji určitý jev, který vnímám trendovitě. Jsem zvědav, kolik těch nadšenců v chaotickém světě black metalu vydrží. To jen tak na okraj. Nicméně Bran jsou dobří, jejich black metal má smysl, patřičnou agresi, a především důležitou syrovou energii. Album Odcházení je živelné a funguje perfektně. Za rok 2022 bych se asi přiklonil ke statutu nejlepší tuzemské blackové nahrávky. Ale jinak jsem obezřetný, byť shledávám nastolený řemeslný produkt jako vysoce kvalitní, ne však mistrovský.

// Detaily alba
// Ukázka

// Sukkhu – Labyrinths

Stejně nadšený jsem i z tohoto díla, které vzniklo jen tak mimochodem v roce 2021, ale teprve o rok později se mu dopřálo důstojného fyzického zpracování. A to je jenom dobře, protože vydávat alba digitálně… no prostě mi to nesedí. Sukkhu jsou blackmetalovou kapelou, kterou dal dohromady ústřední mozek Naurrakar – EGO společně s malířkou a zpěvačkou v jedné osobě – Morgause. Ta se mimo jiné postarala nejen o obálku alba Labyrinths, ale třeba i o titulku desky Epilog lidstva od zmíněných Naurrakar. Pokud máte rádi black metal, který hrnou Naurrakar, tak musíte mít rádi i Sukkhu. Je to svižný po skandinávsku vzorný a patřičně urputný um. Najdete tu řadu skvělých vyhrávek, masivních ploch a zlobivých vzteklých momentů, kterým dominuje dívčí, leč krkavsky zbarvený vokál. Tohle dílo jsem si vcelku rychle oblíbil (asi proto, že mám hodně rád Naurrakar) a rád se do něj nořím a objevuji nové dříve ukryté chvíle. Album vyšlo ve Švédsku u vydavatele Nigredo Productions, který letos slaví deset let existence. Zkrátka tuto nahrávku doporučuji.

// Detaily alba
// Ukázka

// Aplaus pro dva – Aplaus pro dva

A teď výrazně zvolníme, neboť Aplaus pro dva není ani black metalem ani metalem a ani rockem. Je to prakticky akustický indie folk o dvou hlavní personách. Kytara, zpěv. Pokud jste si v hlavě vylovili Kalle, tak vám gratuluji, máte lehký náčrtek toho, co očekávat. Jenže Aplaus pro dva (či chcete-li AP2) není tak křehký a emociálně založený. Je to trošku zlobivější element a výrazně dynamičtější, co se muzikantského ataku týče. Asi je třeba si představit duo, které projekt tvoří. Nuže kytarista Vladimír Juno Valter a zpěvák Desed. Ano, ten pěvec z Dark Gamballe nebo aktuálně hojně skloňovaných Trny & Žiletky. Tahle vesměs primitivní hudba dává jasně na odiv, kterak musí být její autoři dobří skladatelé a řemeslně schopní hudebníci. Aby se na tak prostém modelu dalo stavět, je třeba mít v rukávu několik triumfů, které tito dva muzikanti skutečně mají. Jednak jde o dobrý melodický motiv, kdy pozornost zaměřme na kytaristu, který svůj nástroj nešetří i ostřejšími slappingovými výpady. Alespoň mi to tak přijde. Právě ta dravost hry na akustiku dává skladbám rychlý spád a zároveň přináší i řadu kudrlin a komplikovaných zvratů. Někdy mi tyhle výjezdy přijdou vyloženě rušivé, čímž si pozornost od zpěvu a textu přitáhnou zase na chvíli k sobě. Ono je to asi v pořádku, ale vždycky mě to svým způsobem vyleká. No a o hlase zpěváka snad netřeba nějak dlouze recitovat. Skvělá barva, tempo a pestrá čeština v ústech. Ve výsledku tu tak máme opravdu zajímavou položku, která si jednoznačně zaslouží aplaus… teda aplaus pro dva.  

// Detaily alba
// Ukázka

// Rmut – Rmut

Jásot a tleskot však určitě nedostane obal Rmut. Oficiálně vidíme krásnou čistou fotografii, ve které najdeme i celkem důležitý detail, a to přímo ten, že na oné doutnající větrné elektrárně postávají dva lidé. Ti se v noisovém hávu použitého obrázku na kazetový přebal opravdu rozpoznat nedají. Vlastně by mi celá tahle jemnost utekla, kdybych si nepřečetl rozhovor na Fobii, kde to autoři uvádějí. Může jít o přehlédnutí, může jít o záměr, mě je to však líto. Já totiž obecně velmi těžce a nelibě nesu změny obalů na různých nosičích téže desky, či přímo změny titulky u reedice a tak podobně. Něco jiného jsou grafické dispozice obdélníkové kazety versus čtvercového CD a LP. Ale citelná změna v obrázku, či přímo zvolení jiného mi fakt hlava nebere. Ale to jsem trochu odbočil. Měli bychom si tu hlavně připomenout, co že je vlastně kapela Rmut zač. Hudebně. Ještě v relativně nedávné době tu nebylo moc stop, které by obtahovaly původní šlépěje doomoviny Black Sabbath. Teď si můžeme připočíst dalšího velice schopného a interesantního stoupence – Rmut. Nejen dřevěný doom, ale i šlemovitý sludge je nutné do výsledného produktu téhle kapely zahrnout. Je to velmi působivý artefakt, u kterého je mi trochu líto, že se první kontakt láme jen do čtvera skladeb. Ty jsou sice velice silné a prakticky si mě získaly obratem poslechu, ale lačné ucho by chtělo víc. No a zcela určitě bych ubral na pejorativnosti názvů skladeb. Jako chápu, že nějaké šibalství to v sobě má, že třeba na koncertě lze zcela suše prohlásit: „teď vám zahrajeme Hovna“ nebo „teď vám zahrajeme Naposled“. Prostě bych to drobátko uškrtil, protože tohle není grind ani agro.

// Detaily alba
// Ukázka

// King Keporkak – Emptiness

Tahle velryba je sice od roku 2019 nezvěstná, lépe řečeno uhynulá, ovšem vydavatelství Dead Maggoty Productions se povedlo její poslední nahrávku z roku 2018, čili album Emptiness, vydat konečně i ve fyzické podobě. Do té doby totiž existovalo jen jako soubor na disku. Buďto vašem, nebo nějakém v éteru. Ale klepnout prstem na hřbet v polici bylo nemožné. A já jsem rád, že se to povedlo. Je to sice kapela, která všeho všudy fungovala sedm let a zanechala po sobě „jen“ dvě velké desky, ale pořád jde o velmi zajímavou položku naší hudební historie a nutno říct, že i o těleso, které nemělo/nemá připodobnění v aktuální nabídce. Můžeme sice poukázat prstem na různé sludgeovité soubory, ale King Keporkak byli jen jedni a byli celkem sví. Je to vlastně škoda, že taková kapela ukončila svou pouť, ale zanechala po sobě důstojné stopy. Sice mám Detachment, tedy první album, raději, ale druhá deska vlastně kráčí ve stejném duchu. Nabízí příjemný poslech a nervním majitelům prvního CD i útěchu v kompletaci diskografie, sice s jiným formátem, ale je to originál. Takže tohle není ani novinka, ale vlastně jen vzpomínka, čímž se pozvolna převalujeme v desky starší…

// Detaily alba
// Ukázka

// Avenger – Shadows Of The Damned

Před více jak deseti lety jsem napsal recenzi, která je poplatná mému tehdejšímu pisatelskému přesvědčení a umu, ale nic nemění na nadšení, které z alba cítím neustále. Toto album jsem svého času zbožňoval natolik, že jeho vyprodání v tuzemských distrech vedlo k prosebným větám vůči Rámusovi, čili jednomu z autorů, který se toho času nad mou dotěrností slitoval a na jistém koncertě předal vypálený kus s nádherně vytištěným přebalem. Touha po originále mé kroky však vedla až k nákupu na discogs, kde jsem pak pořídil nejen CD, ale i LP verzi kýžené nahrávky. Kdybych býval vyčkal, tak bych ke konci roku 2022 zjistil, že Pařát uvedl na trh digipakovou reedici. Ale to bych čekal hodně dlouho… No, co pořídil jsem si i tu, protože je malinko odlišná od té původní, a protože to album je prostě skvělé a zasluhuje maximální možnou podporu. Hlavní a na první dobrou viditelnou změnou je obal. Jestli teď čekáte smršť, že takhle teda ne, tak vás trochu překvapím, navzdory tomu, co jsem psal o pár řádků výše. Totiž motiv obalu je pořád stejný, je to furt výřez obrazu Bitva Alexandra Velikého u Issu, který namaloval Albrecht Altdorfer. Jen je aktuální výjev více laděn do červeno-hněda a je použit s trochu jinými dispozicemi než na prvotních edicích. To je ovšem dáno obdélníkovým tvarem digipak obalu. Je to však jen malý detail, kdy motiv obrázku zůstává pořád stejný, za což jsem vážně rád. Sice tento obraz použili i jiní a vesměs všichni v poměrně úzkém časovém pásmu, přesto bych prvenství připsal právě našincům Avenger. Další drobnou změnou je bonusový materiál, který tvoří tři skladby v live verzích. Za mě holá zbytečnost, jako ostatně všechny podobně šroubované bonusy. Písně totiž nejsou ojedinělé a dříve nevydané (jako ty, které dělají bonus reedičního CD z roku 2001), ale jsou jen koncertní verzí a nutno přiznat, že velkých změn se jim nedostalo. Proč taky. Ale jinak je to zaručeně fajn relikvie, kterou stojí za to si pořídit. A pokud nevlastníte původní verzi, tak je taková investice vlastně samozřejmostí. Doufám.

// Detaily alba
// Ukázka