Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
0N0 - Path

0N0Path

David9.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Vyšinutá terapie pomateného blázna se tedy ani v nejmenším nekoná. Twistedův projekt si hlasitě říká o své místo na scéně a čas nyní ukáže, zdali bude schopen 0n0 oprostit od dětských nemocí a povýšit ho mezi skutečnou elitu.

Hudební tělesa, spadající do kategorie jednočlenných, oproti klasickým formacím složených z několika živých hudebníků, kteří obsluhují povětšinou jeden, dva nástroje, nesporně disponují řadou výhod. Člověk se jen stěží (nebo jen s enormním vypětím) pohádá kvůli špatně zahranému partu, či pozdnímu příchodu na zkoušku sám se sebou. Na druhou stranu podobné pojetí ventilace vlastních nápadů s sebou přináší i určité strasti, především v podobě absence zpětné vazby a odlišného úhlu pohledu. Nadarmo se neříká, každá dobrá rada drahá. Ne každý totiž dokáže být přiměřeně kritický k sobě samému, a tak spousta projektů, u jejichž zrodu stála dobrá myšlenka, nakonec končí jako zhudebněný deník schizofrenních bláznů, jakých běhá po chodbách, dvorcích a přilehlých parčících psychiatrických léčeben mraky. Zaujmout něčím vskutku neotřelým, v dnešních podmínkách, není jednoduchý úkol ani pro x-hlavá uskupení, kde se nějaký ten nedostatek jednotlivce dá za pomoci invence ostatních spoluúčastníků ještě poměrně nenásilně zamaskovat, natož pak pro osamělého hudebníka nastavujícího jen a pouze svůj vlastní krk. 

 

Miro Szabó tvořící pod přezdívkou "Twisted" je právě takovým vlkem samotářem, který se rozhodl pustit na tenký led a představil zmlsanému publiku svůj vlastní industriálem, deathem, doomem, ambientem, psychedelií a bůh ví čím ještě, infikovaný projekt 0n0. Podobně rozmáchlé žánrové rozpětí skýtá sice nebývale široký prostor pro odhalování čerstvých, dosud neslyšených postupů, ovšem stejně tak i velmi dobrou příležitost pro splácání obludného paskvilu po vzoru dortíku pejska a kočičky. I proto jsem k albu Path zpočátku přistupoval s jistými obavami a despektem, který ve mě při poslechu první skladby S.I.L.K, založené na bordeloidní onanii bicího automatu, zfetovaných kytar, podivných pazvuků a frontmanovým chrčením, ještě více nabobtnal... 

 

Ovšem s příchodem Sleepless Slumber se na povrch vynořuje i druhá, pro mne o poznání příjemnější a zajímavější tvář 0N0, v podobě táhlých atmosférických pasáží prošpikovaných industriálním hlomozem, řezavými kytarami a střídáním Twistedova chrčáku s čistšími polohami jeho hlasu, jež se line, s výjimkou předposlední Feed The Flame, zbytkem stopáže alba. Rozvláčnější, rozvážné tempo dává silněji vyniknout mnoha působivým momentům jednoznačně schopných zaujmout a zažehnou v myslích posluchačů příjemné, rozháraně uhlazené pocity přirozeně vtahující do centra nekonečného dění, což mě s každým dalším poslechem nutí opouštět svůj zprvu rezervovaný přístup a nechat se postupně strhávat hlouběji do útrob tohoto dílka. Nekonečné dálavy prostřednictvím hypnotizujících ploch se tak stávají koncentrovanější a bližší, střetávají se v nepěkných prostorách osobních traumat a já se stále raději nechávám unášet vlnou chaosu i striktně daných pravidel. Originální? novátorské? V současné době již stokrát překřížených a znásilněných stylů zřejmě jen stěží... Poutavé? Zajímavé? Každopádně!

 

Twisted se s albem Path vydal správným směrem, jako celek působí (kupodivu) kompaktním dojmem a i po zvukové stránce si stojí velmi dobře, osobně bych sice nejraději, i přes legitimní propojení s konceptem nekonečna a zmiňovaným industriálním oparem, oželel bicí automat, který na mě působí spíše rušivým a umělohmotným dojmem. Vyzdvihnout naopak musím výbornou kytarovou práci. Přesto je stále na čem pracovat, především co se týče někdy až krkolomně šroubené snahy o přílišnou komplikovanost kompozic, jež sice nahrávku na jednu stranu určitým způsobem zpestřují, avšak kvalitativně za zbytkem materiálu prozatím pokulhávají. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky