Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
0N0 - Path

0N0Path

David9.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Vyšinutá terapie pomateného blázna se tedy ani v nejmenším nekoná. Twistedův projekt si hlasitě říká o své místo na scéně a čas nyní ukáže, zdali bude schopen 0n0 oprostit od dětských nemocí a povýšit ho mezi skutečnou elitu.

Hudební tělesa, spadající do kategorie jednočlenných, oproti klasickým formacím složených z několika živých hudebníků, kteří obsluhují povětšinou jeden, dva nástroje, nesporně disponují řadou výhod. Člověk se jen stěží (nebo jen s enormním vypětím) pohádá kvůli špatně zahranému partu, či pozdnímu příchodu na zkoušku sám se sebou. Na druhou stranu podobné pojetí ventilace vlastních nápadů s sebou přináší i určité strasti, především v podobě absence zpětné vazby a odlišného úhlu pohledu. Nadarmo se neříká, každá dobrá rada drahá. Ne každý totiž dokáže být přiměřeně kritický k sobě samému, a tak spousta projektů, u jejichž zrodu stála dobrá myšlenka, nakonec končí jako zhudebněný deník schizofrenních bláznů, jakých běhá po chodbách, dvorcích a přilehlých parčících psychiatrických léčeben mraky. Zaujmout něčím vskutku neotřelým, v dnešních podmínkách, není jednoduchý úkol ani pro x-hlavá uskupení, kde se nějaký ten nedostatek jednotlivce dá za pomoci invence ostatních spoluúčastníků ještě poměrně nenásilně zamaskovat, natož pak pro osamělého hudebníka nastavujícího jen a pouze svůj vlastní krk. 

 

Miro Szabó tvořící pod přezdívkou "Twisted" je právě takovým vlkem samotářem, který se rozhodl pustit na tenký led a představil zmlsanému publiku svůj vlastní industriálem, deathem, doomem, ambientem, psychedelií a bůh ví čím ještě, infikovaný projekt 0n0. Podobně rozmáchlé žánrové rozpětí skýtá sice nebývale široký prostor pro odhalování čerstvých, dosud neslyšených postupů, ovšem stejně tak i velmi dobrou příležitost pro splácání obludného paskvilu po vzoru dortíku pejska a kočičky. I proto jsem k albu Path zpočátku přistupoval s jistými obavami a despektem, který ve mě při poslechu první skladby S.I.L.K, založené na bordeloidní onanii bicího automatu, zfetovaných kytar, podivných pazvuků a frontmanovým chrčením, ještě více nabobtnal... 

 

Ovšem s příchodem Sleepless Slumber se na povrch vynořuje i druhá, pro mne o poznání příjemnější a zajímavější tvář 0N0, v podobě táhlých atmosférických pasáží prošpikovaných industriálním hlomozem, řezavými kytarami a střídáním Twistedova chrčáku s čistšími polohami jeho hlasu, jež se line, s výjimkou předposlední Feed The Flame, zbytkem stopáže alba. Rozvláčnější, rozvážné tempo dává silněji vyniknout mnoha působivým momentům jednoznačně schopných zaujmout a zažehnou v myslích posluchačů příjemné, rozháraně uhlazené pocity přirozeně vtahující do centra nekonečného dění, což mě s každým dalším poslechem nutí opouštět svůj zprvu rezervovaný přístup a nechat se postupně strhávat hlouběji do útrob tohoto dílka. Nekonečné dálavy prostřednictvím hypnotizujících ploch se tak stávají koncentrovanější a bližší, střetávají se v nepěkných prostorách osobních traumat a já se stále raději nechávám unášet vlnou chaosu i striktně daných pravidel. Originální? novátorské? V současné době již stokrát překřížených a znásilněných stylů zřejmě jen stěží... Poutavé? Zajímavé? Každopádně!

 

Twisted se s albem Path vydal správným směrem, jako celek působí (kupodivu) kompaktním dojmem a i po zvukové stránce si stojí velmi dobře, osobně bych sice nejraději, i přes legitimní propojení s konceptem nekonečna a zmiňovaným industriálním oparem, oželel bicí automat, který na mě působí spíše rušivým a umělohmotným dojmem. Vyzdvihnout naopak musím výbornou kytarovou práci. Přesto je stále na čem pracovat, především co se týče někdy až krkolomně šroubené snahy o přílišnou komplikovanost kompozic, jež sice nahrávku na jednu stranu určitým způsobem zpestřují, avšak kvalitativně za zbytkem materiálu prozatím pokulhávají. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky