Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
0N0 - Path

0N0Path

David9.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Vyšinutá terapie pomateného blázna se tedy ani v nejmenším nekoná. Twistedův projekt si hlasitě říká o své místo na scéně a čas nyní ukáže, zdali bude schopen 0n0 oprostit od dětských nemocí a povýšit ho mezi skutečnou elitu.

Hudební tělesa, spadající do kategorie jednočlenných, oproti klasickým formacím složených z několika živých hudebníků, kteří obsluhují povětšinou jeden, dva nástroje, nesporně disponují řadou výhod. Člověk se jen stěží (nebo jen s enormním vypětím) pohádá kvůli špatně zahranému partu, či pozdnímu příchodu na zkoušku sám se sebou. Na druhou stranu podobné pojetí ventilace vlastních nápadů s sebou přináší i určité strasti, především v podobě absence zpětné vazby a odlišného úhlu pohledu. Nadarmo se neříká, každá dobrá rada drahá. Ne každý totiž dokáže být přiměřeně kritický k sobě samému, a tak spousta projektů, u jejichž zrodu stála dobrá myšlenka, nakonec končí jako zhudebněný deník schizofrenních bláznů, jakých běhá po chodbách, dvorcích a přilehlých parčících psychiatrických léčeben mraky. Zaujmout něčím vskutku neotřelým, v dnešních podmínkách, není jednoduchý úkol ani pro x-hlavá uskupení, kde se nějaký ten nedostatek jednotlivce dá za pomoci invence ostatních spoluúčastníků ještě poměrně nenásilně zamaskovat, natož pak pro osamělého hudebníka nastavujícího jen a pouze svůj vlastní krk. 

 

Miro Szabó tvořící pod přezdívkou "Twisted" je právě takovým vlkem samotářem, který se rozhodl pustit na tenký led a představil zmlsanému publiku svůj vlastní industriálem, deathem, doomem, ambientem, psychedelií a bůh ví čím ještě, infikovaný projekt 0n0. Podobně rozmáchlé žánrové rozpětí skýtá sice nebývale široký prostor pro odhalování čerstvých, dosud neslyšených postupů, ovšem stejně tak i velmi dobrou příležitost pro splácání obludného paskvilu po vzoru dortíku pejska a kočičky. I proto jsem k albu Path zpočátku přistupoval s jistými obavami a despektem, který ve mě při poslechu první skladby S.I.L.K, založené na bordeloidní onanii bicího automatu, zfetovaných kytar, podivných pazvuků a frontmanovým chrčením, ještě více nabobtnal... 

 

Ovšem s příchodem Sleepless Slumber se na povrch vynořuje i druhá, pro mne o poznání příjemnější a zajímavější tvář 0N0, v podobě táhlých atmosférických pasáží prošpikovaných industriálním hlomozem, řezavými kytarami a střídáním Twistedova chrčáku s čistšími polohami jeho hlasu, jež se line, s výjimkou předposlední Feed The Flame, zbytkem stopáže alba. Rozvláčnější, rozvážné tempo dává silněji vyniknout mnoha působivým momentům jednoznačně schopných zaujmout a zažehnou v myslích posluchačů příjemné, rozháraně uhlazené pocity přirozeně vtahující do centra nekonečného dění, což mě s každým dalším poslechem nutí opouštět svůj zprvu rezervovaný přístup a nechat se postupně strhávat hlouběji do útrob tohoto dílka. Nekonečné dálavy prostřednictvím hypnotizujících ploch se tak stávají koncentrovanější a bližší, střetávají se v nepěkných prostorách osobních traumat a já se stále raději nechávám unášet vlnou chaosu i striktně daných pravidel. Originální? novátorské? V současné době již stokrát překřížených a znásilněných stylů zřejmě jen stěží... Poutavé? Zajímavé? Každopádně!

 

Twisted se s albem Path vydal správným směrem, jako celek působí (kupodivu) kompaktním dojmem a i po zvukové stránce si stojí velmi dobře, osobně bych sice nejraději, i přes legitimní propojení s konceptem nekonečna a zmiňovaným industriálním oparem, oželel bicí automat, který na mě působí spíše rušivým a umělohmotným dojmem. Vyzdvihnout naopak musím výbornou kytarovou práci. Přesto je stále na čem pracovat, především co se týče někdy až krkolomně šroubené snahy o přílišnou komplikovanost kompozic, jež sice nahrávku na jednu stranu určitým způsobem zpestřují, avšak kvalitativně za zbytkem materiálu prozatím pokulhávají. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky