Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdržme se chvíli vysoko nad Zemí, v inspirativní atmosféře neprobádaných míst a obrazotvorných myšlenek. Navodit patřičné rozpoložení by nám k tomuto stavu měla obstarat dvojice slovenských projektů THEATRUM SPIRITUUM a 777 BABALON. O druhých jmenovaných jsme už rámci našeho redakčního ampliónů několikrát podali hlášení a naši obec tak s ruchem komba vydatně seznámili. Opakování je však matkou moudrosti, takže ve zkratce jen toliko, že projekt 777 BABALON se našel v kombinaci ambientu a noise a sliboval větší zapojení kytary, k čemuž právě dnes dochází. Úplným nováčkem na scéně je tak dvouhlavé sdružení THEATRUM SPIRITUM, které povstalo z vesmírného popela teprve před rokem a jejich zvuková vize je spojená s prolínáním nepoměrně stravitelnějšího materiálu. Můžeme zmínit prvky neoklasické hudby, větší náklonost k melodii a celkově méně plný sound prostý ruchových experimentů, ale zachovávající si potřebnou temnotu.

Prvních šest skladeb splitka je v moci průzračnějšího pohybu na zvukových vlnách kosmického bytí. THEATRUM SPIRITUUM přináší mnohdy velmi jednoduché vsuvky do již tak stravitelného přednesu. Některé pasáže jsou pravda povedené a melodicky dotažené, ale celkového pocitu jednoduchosti se zbavit nemohu, i když je zřejmě v tvorbě projektu jedním ze stavebních kamenů. Osobně bych si ovšem do budoucna představoval bohatší aranžmá a více dramatických přechodů. A třeba se tak i stane, v rukou to však mají samotní Diavliv s Alpenanchem. Dnes se omezím na krátké vyjádření o nakročení někam, kde se dá brouzdat odvážněji a razantněji. Prozatímní pokus THREATRUM SPIRITUUM mě, až na pár solidně podaných motivů, nechává chladným. Vše vidím spíš na bázi experimentů, kudy se vlastně v příštích dnech ubrat. Je to ještě rozhárané a těžko říci, zda se chce soubor orientovat na symfonično (první polovina), nebo se více ponořit do temna ambientní roviny (poslední dvě skladby).

777 BABALON jsou mi přece jen bližší. Představují se zde dvacetiminutovou skladbou "Homo Sacer", ve které se to hemží ruchy, deklamacemi, hostující kytarou a dojmem celkové stísněnosti. Kosmické symfonie už bylo dost, je čas si přiblížit hlubší narušení toku myšlenek. I tento druh hlučení je schopný vyloudit ze spárů psychické děsivosti vyklidnění, ale převládá chaos a v určitém momentě dokonce dojem regulérní noise / blackové kapely. Až v závěru dojde k jakémusi splynutí s vyšší bytostí, kdy v doznívajícím zvukovém kolapsu zazní vokální árie a nejspíš jsme svědky povzneseného převtělení či definitivního odletu mimo reál. Souhrnně vzato zajímavé splitko, nikoliv však ničím nadstandardní. Na podobné úvahy je ještě čas, zejména pak u THEATRUM SPIRITUUM.