Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulost přinesla nejen ztrátu v podobě charismatického Petera Steela a jeho družiny Type O Negative, protože už je to tři roky, co velký Péťa stiskl poslední dívčí hrdlo, ale minulost také zadělala na vznik dvou velmi zajímavých kapel. Samozřejmě, řeč je o Seventh Void a hlavně A Pale Horse Named Death, kteří se dnes dostali pod můj drobnohled díky své aktuální nahrávce Lay My Soul to Waste. Asi jako každý, kdo zaplakal nad ztrátou frontmana, jemuž kolovala po těle krev typu O negativní, se upnul k dvěma zmíněným artiklům a začal sbírat informace, poté debutové nahrávky a nakonec vlastní dojmy z nich. A protože se v našem rozhlasovém pořadu "Echoes radí, pátrá, informuje" na článek rozebírající alespoň jednu z nich stále nedostalo, je nejvyšší čas zavolat do země tlampačů právě druhé jmenované a pootevřít jejich knihu temných báchorek.

Je trošku oříškem, do které škatule si tuhle formaci zastrčit, protože se otírá o více stylů, což je jenom dobře. Co rozhodně dobře není, tak se nechat uchlácholit radou archivně metalového družstva encyklopediků, tlačící kapelu do gothic / doomového teritoria, byť tudy velmi často prochází. A rozhodně není dobře dát ani na mou kostrbatou formulaci vpravo nahoře od tohoto článku. Každý nechť si A Pale Horse Named Death zařadí dle svého nejlepšího úsudku, nejlépe do kategorie "dobrá hudba". Jen nerad bych se otáčel a hledal mouchy na debutu And Hell Will Follow Me, ale svého času mi na paměti neulpěl s takovým důrazem, jaký bych požadoval. Pokud jsem u první desky něco hledal a úplně to nedostal, dnes nečekám nic a nacházím milá zákoutí a ukryté nápady. Pravda, před dvěma lety mi nějak nešlo pod vousy, že bych měl kapelu, která chvíli zní jak parta ze Seattlu a pak si vše rozmyslí a hrne si to na funus pod rouškou temných myšlenek a stínů z parku, brát nějak vážně.

Dnes to funguje o mnoho líp, byť si myslím to samé a občas nevím, zda by bylo dobré zajít v ošoupané flanelce na poslední průvod mé drahé, protože se před týdnem rozhodla pro radikální řez žiletkou. Ale o tom to je... Chyběl mi nadhled, myslím, že chyběl i kapele samotné a letos jsme se sešli v mnohem lepším rozpoložení z obou stran. Novinka je přirozenější, vyrovnanější a navíc odpadají ty podivné první doteky, u nichž se každý snaží vypadat přesvědčivě a neodolatelně. Lay My Soul to Waste nenudí, to předně. Je velmi sympaticky poskládanou kolekcí poctivých, po různu inspirovaných skladeb, jenž se vinou hadím pohybem bez zjevnější nálady na komplikace a překážky.

Hlavní poloha je zataženo, místy déšt, což symbolizuje gotické aroma, podporované Salovým vokálem, který kdyby nazpíval jednu z řadovek Alice In Chains, skoro nikdo by to nepoznal. Hlavní plus nahrávky vidím v konečné volbě, kterak album poskládat, kde se nechat vyplakat nad rakví a kde naopak hodit ostrým riffem do víru pařby na večírku, který se sice může taky tvářit zamračeně, ale pořád je to kalba, nic víc. Nakonec si vyloženě hovím v tom, jak se hudba přelévá z jedné strany na druhou a člověk si ani nevšimne, že už je na konci a chce vše znovu opakovat. Lapat po dechu nebudete, mnout si bulvy jakbysmet, ale být v přítomnosti povedené, hudebně čisté a v neposlední řadě chytlavé nahrávky, je jen pro vaše dobro.

A Pale Horse Named Death letos dotáhli to, co minule předložili ke zkoumání a můžou být právem spokojení. Je jedno, jestli se nad chrámem strhla bouře a temné riffy sabbathovské kuchyně pomalu odkrývají víka s výmluvným nápisem s datem minimální trvanlivosti do příštího života, nebo člověk jen tak brouzdá ulicí se sluchátky na uších, ani si neuvědomí a rázem se ocitá ve zkušebně našláplé kapely, ze které stříká pot a nemá náladu na melancholii, natož vlhké snění. A Pale Horse Named Death jsou sví a je třeba jim to věřit. Ať už věříte čemukoliv.