Recenze: A Storm Of Light - As the Valley of Death Becomes Us, Our Silver Memories Fade

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

A Storm Of LightAs the Valley of Death Becomes Us, Our Silver Memories Fade

Victimer2.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Sympatický vývoj kapely, která při tom dokáže znít natolik podmanivě, že je jen těžké odolat a nenechat si ochutnat. Tohle jsou profesinálové, od těch je třeba se učit.

Jsou zase dva roky pryč, čas neodbytně kvapí. Jedna z těch jedinečnějších a výraznějších kapel post metalového sdružení a momentálního těžkého klišé, A Storm Of Light, se vrací s albem, jehož název a následné vyslovení, je zejména pro zavedenější jazykolamače. Pokud mluvím o klišé a přemnožení podobně (čti apokalypticky) znějících kapel, tak tohle opravdu není problém této americké trojky. Ta je svébytná a rozpoznatelná již od prvopočátku a nejinak je tomu i s novinkovým materiálem. Ten obdařilo svou přítomností několik zvučných hostí, namátkou Kim Thayil (Soundgarden) nebo duo Kihlstedt - Bossi, jinak parazitující v cirkusu Sleepytime Gorilla Museum. Neradno zapomenout také na vokální doprovod Jarboe.

a storm of light

Po hudební stránce se A Storm Of Light rozhodli jít cestou hrubosti, větší rockovosti a celkové neučesanosti. Vyznění alba jako celku je pak takovou okleštěnou formou dřívějších A Storm Of Light, ne tolik rozmáchlou a výpravnou. I když ta zůstává stále zachována, bez ní by to konec konců ani nešlo... Užitý vokál je pak mnohem častěji jak v minulosti hlubokým a čistým s občasnou zastřeností. Kolikrát nejsem daleko od dojmu, že slyším Johana Edlunda nakaženého zanedbatelnou formou infekce. Ještě chvilku poležet a máme tu Tiamat.

Ne, to by bylo příliš jednoduché. A Storm Of Light, to je naléhavost, důraz na neradostné žití, proměnlivost všech songů, gradujících i vyklidněněně plujících. Tuto kapelu jsem si již od minulého alba Forgive Us Our Trespasses zařadil mezi zásadní a určující tvář skutečného a tvárného apokalyptického metalu. Na novince se tato skutečnost ještě prohlubuje. Nezpochybnitelná kvalita, vynikající práce se stavbou kompozic a progres sebe sama. Ten je u nového alba tak zjevný a přitom vydařený, že (a nemohu jinak) mám před sebou opět pozlacené zboží hodné naprostého respektu a řadícího se mezi adepty na album roku.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D