Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzájemně si vyhovující dvojka ze Stockholmu Nilsson - Berglund nazvala své, bezmála pět let staré album, "Zenith", což znamenalo především pocitovku ve smyslu zapadajícího slunéčka za obzor, než dostoupení vrcholu vlastní hudební roviny. To by bylo poněkud předčasné a hlavně nešťastné rozhodnutí. Proč se taky ocitat na zenitu svých možností v době, kdy ještě zdaleka není jasné, jestli se kapele podaří vymotat z tak trošku okatější fascinace dříve narozenými inteprety, držícími se mezi řádky post-metalové laviny dnešního rychlého světa...?

Přiblížit si tvář A Swarm Of The Sun, to znamená tíhnout k atmosférické odnoži rock - metalové muziky. Závěs u oken by měl být pro jistotu zcela zatažený, než aby skrz něj proudil do bytu svit ostrých slunečních paprsků a my si tak na okamžik měli myslet, že vše hraje barvami a falešným optimismem. A na to není zrovna moc nálada. Ne, že bychom se bořili do neprostupných bažin depresí a zhoubných bolístek, ale ocitáme se ve společnosti jistého druhu skepse, která sem tam vyletí ven a provětrá svou smutnou umíněnost, aby se po chvilce zase poslušně stáhla do ústraní. Pokud bych měl být čitelnější, klidně si vemte k dobru něco málo z Junius a taky třeba z Callisto, ani v jednom případě nebudete za hlupáky, protože zhruba někudy tudy si to sluneční pánové vykračují.

A Swarm Of The Sun se na svém třetím pokračování snaží zachytit člověka nahlodaného, kterému se nedaří uspokojovat jeho představy a sny, na co sáhne, to je špatně a až na konci dojde k jakémusi vysvobození, či projasnění jeho myšlenek. Koncept zajímavý, i když s originalitou trošku na štíru. Kapela se snaží držet své linie, nepropadat se zbytečně do kaliště zatuchlé kopie druhých, ale doopravdy se to daří tak napůl. Jsme svědky velice povedených momentů, ale také těch méně výrazných (ne ve smyslu minimalistického stažení ocasu), řekněme fádnějších a poměrně předvídatelných. Náladově se dotýkáme samotného stropu, ale není to způsobem, který by uhranul. Na druhou stranu, i s tímto pocitem se dá docela dobře žít, protože deska svou uměleckou hodnotu jistě má. Svou sílu příběhu také, jen to není tak pevný stisk, jaký by mohl být.

Prostor pro zpěv je minimální, navíc to není žádná hitparáda, o to více příležitosti dostala instrumentální stránka desky, její aranže, semknutě působící nálady a důraz na avízované téma, tedy obecné dumání nad sebou samotným. A Swarm Of The Sun se celkově stáhli do sebe, působí intimněji a jejich zhudebnělé rozpaky docela fungují. Po stránce tvůrčí určitě dospěli do bodu, kdy si mohou vydechnout a v klidu si říct, že na zpracování takového tématu mají a umí jej uchopit. Do budoucnosti by to ale ještě něco navíc chtělo, rafinovanosti a překvapením se meze nekladou. Tahle deska ještě není tou zlomovou, k podobnému pocitu pár výrazných věcí schází. Slušná práce s pár "ale" a "kdyby", která si však své řekne.