Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A5 - Vo ničem (EP)

A5Vo ničem (EP)

Jirka D.10.5.2019
Zdroj: CD-R v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Kapela A5 se pěti skladbami po pěti letech od minulé desky nikam neposunuje a nadále zůstává věrná podzemí, kde poctivý přístup k věci znamená víc než snaha o hudební umění.

Před recenzí nového alba kapely A5 mě mohla varovat spousta věcí a nejen její název. Naivně jsem si totiž myslel, že i deska, která se jmenuje Vo ničem, teoreticky může být o něčem. Varovat mě taky mohl redakční kolega anebo taky jeho téměř pět let stará recenze. Já pořád odkud ten název kapely znám... A když mi to celé docvaklo, bylo už na výmluvy pozdě.

 

Nová deska je svým rozsahem EP, má pět regulérních skladeb, čtrnáct minut a je to dost na to, aby člověka nasytila. Ostatně první dojmy se začínají kalit už při pohledu na obal, kde velké černé nic na šedém pozadí s logem A5 .... vlastně až překvapivě dobře vystihuje název desky. Pokud tohle byl záměr, paradoxně lze konstatovat, že zadání bylo splněno, ale asi všichni cítíme, že klást si někdy poněkud vyšší cíle není na škodu. Člověka to motivuje se někam posouvat.

 

Což tato kapela jaksi nemá v programu a shodně s předchozí tvorbou i tentokrát přináší podzemní směsici thrash metalu s hardcorovým laděním, která není originální, není ani nápaditá a dle mého názoru ani tak nebyla zamýšlena. V případě této kapely mám totiž pocit, že být podzemním dříčem je primární záměr naplňovaný jaksi cíleně, záměrně bez ambicí a s hrdostí proletariátu. Svým způsobem je mi tento přístup vlastně sympatický, protože z něj cítím upřímnost a nekompromisní nadšení (a nasranost), což jaksi neomlouvá hudební provedení ... o jehož hodnocení tak nějak jde v recenzi především.

 

Oproti minulé desce lze zaznamenat jedno významné pozitivum, a to absenci čistých, jakožto i jakýchkoliv jiných pěveckých pokusů. Vokalista Olák se omezuje na chraplákový přednes bez dalších poloh, u kterého toho nelze moc zkazit, a v pasážích typu Nehrabu, nekradu , nepiju, nežeru / tak to jsem já (skladba Prezident) to celé zní docela vtipně (v dobrém). Čímž vysvítá druhá záležitost, která se naopak nezměnila, a to sociálně a politicky kritická tematika textů. Ano, není to nic originálního, v textech není žádná hloubka a o tom, že jsme v prdeli nebo rovnou v píči řvali svého času slušně Locomotive, ale kde jinde by měly být texty právě tohoto ražení než u kapel jako A5.

 

Osobně je mi navíc sympatické i to, že kapela nepodléhá jakýmkoli trendům, nejsou post-cosi a nesnaží se naplňovat veřejnou poptávku (sami zapátrejte v paměti, kolik znáte „trendy“ kapel, které vlastně nedělají nic jiného, než že hrají tak, jak očekávají, že se bude líbit). Samozřejmě tahle sympatie nijak neomlouvá to, že hudebně je tahle deska ve shodě s tou předchozí mizerná, že kromě řádného groove nenabízí vůbec nic a že jako hudební zážitek bez uvozovek nijak nefunguje. Na druhou stranu rozhodně nepůsobí trapně, protože její pramalé ambice byly beze zbytku naplněny. Narozdíl od některých jiných, kde ambice daleko předběhly žalostný výsledek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky