Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abbath - Outstrider

AbbathOutstrider

Sorgh1.8.2019
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Opět je zde a opět se svým chraplavým hlasem snaží vetřít do naší přízně. Abbath se vším, co je s ním spojeno, co jedny popouzí a druhé nezadržitelně přitahuje.

Společnost bude stále srovnávat obě větve rozdělených Immortal, jak pohrobky nesoucí legendární název, tak urvaného sólistu a narcise Abbatha. "Nesmrtelné" je možné považovat za nositele tradičních hodnot severského black metalu a jejich poslední nahrávka je úctyhodné dílo. Ale i Abbath ve své tvorbě stále nese část dávného odkazu, spíše jeho melodičtější tvář.  

 

Tenhle chlápek má na hudbu trošku jiný recept a je vlastně dobře, že oba subjekty nemlátí tu stejnou slámu. Já si rád dám od obojího, zelí nebo šípková, a jejich vzájemné osočování mě vůbec nezajímá. Abbath asi nebude velkej sympaťák, ale dokud ho vidím jen na fotkách, tak mi jeho tvorba šmakuje. Havraní vokál v jeho podání je jedinečný a rozpoznatelný na sto honů. První album pod praporem Abbath se mi i přes slabý ohlas veřejnosti celkem líbilo. Bylo majestátní, dominující a příjemně melodické. Jestli se to stejné bude dát říct o jeho nástupci Outstrider, na kterém se podepsala zcela jiná sestava než u debutu, je zatím otázka. I přes nenápaditý obal s tradiční a už nudnou pandou je kapela Abbath nyní kvartet a principála obklopují hráči z kapel, o kterých slyšel asi málokdo. Fakt, ten obal je slabšího odvaru a smrdí sebeláskou, tady bych principálovi doporučil trošku skromnosti, sebereflexe a pružnosti. I když už jsme si zvykli.

 

Outstrider je podstatně kratší než jeho předchůdce, ale to vůbec nevadí. Ono netrvá dlouho a člověk má dojem, že Abbath na své nekonečné cestě tak trochu ztratil nit. Nebo možná jen zabloudil a zmateně se motá na místě. Oproti debutu se příjemně známá poetika a melodičnost brzy zají a já bych moc rád našel něco nového, něco, proč bych tohohle starého barda měl obdivovat dál. Současná recyklace témat mě zatím nechává chladným a neústupným k předloženým argumentům. Co se týče řemesla, deska je zahrána ve standardní kvalitě, tady není co vytknout. Své umění jak zkrotit svéhlavou hlavní kytaru ukazuje Ole André Farstad, který šéfovi odebral z hrbu nějaké povinnosti a je to určitě k dobru. Jeho hra je plná sólových perliček a rychlých výlevů chladné poetiky, a patří k tomu nejsilnějšímu, co deska nabízí. Jen škoda, že samotné hudební motivy notně pokulhávají a je cítit úbytek skladatelské invence. Ve skladbách je vždy dostatek základního materiálu, aby se z notového papíru mohla postavit na nohy, ale její životnost je druhu jepičího. Nahrávce vládne střední, pohupující se tempo, některá místa okrašlují akustické vyhrávky, ale nezapomíná se ani na rychlé vály, které ovšem nemají ryze blackmetalové rysy. Spíš je to takový hutný hevík s havraním hlasem coby tvrdící složkou. Zmalovaní mušketýři se středověkými kyji plnými hřebů by se měli raději zaměřit zpět na Immortal, kteří jsou pro mě více důvěryhodní.

 

Jen těžko bych volil výraznější skladbu, kterou bych mohl s čistým svědomím prohlásit za hit. Celé album je takové nijaké, ani temné, ani řádně heavy, prostě druhý nálev. Proto bude asi jen pro skalní příznivce ex-Immortalovského předáka. Oproti debutu je znát pokles potenciálu, vyčerpanost témat, ale zároveň je vidět, že to Abbatha pořád baví a tak tohle určitě nebylo jeho poslední slovo. Které by pro příště mohlo znít lépe.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Corvus / 12.8.19 17:56odpovědět

U mě stále o chloupek vede debut. Rozhodně to není deska za 55%, ale chybí mi nějaká ta majestátní, ledem sešlehaná pecka typu 'Roots of the Mountain', kterou z předchozí desky miluju. Na novince mě trochu irituje kytarista... Nemůžu si pomoci, ale občas mám neskutečně vlezlý pocit, že ta (až heavy) sólíčka - vyhrávky, do té blackárny vůbnec nesedí... Minimálně to nějak nesedí k Abbathovu řevu a mým uším... Ale postupně si zvykám. Na první poslechy mi ale první deska uvízla v uchu okamžitě, na aktuální se mi songy zatím spíše slejvají, ale to je normální, po prvních dvou posleších. Favority už mám... Za mě spokojenost a pokud ABBATH pod tuhle laťku neklesne, tak je to na pohodu. A klidně houšť.

Lomikar / 1.8.19 14:25odpovědět

Mám to přesně naopak. Předchozí album mi přišlo strašně rychlokvašený a každej song mi přišel stejnej jak předchozí. Tady je pro mě ovšem už pár zapomatovatelných pasáží, nějakej vývoj těch songů a zásadní pokrok jsem zaznamenal i na poli textů s několika romantickýma veršema typu "We seek the heart beating still Within the flesh of über-kill" Abbath je pořád píčus, ale tohle sviští.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky