Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abraham - Débris de mondes perdus

AbrahamDébris de mondes perdus

Jirka D.11.2.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Solidní, uvěřitelná, naléhavá a taky nepříliš osobitá. Čtvrtá deska Abraham dělá šrámy na duši.

Švýcarská kapela Abraham nejsou žádná ořezávátka a na scéně pochmurných kytarových spolků už mají něco za sebou a nějaký ten společenský kredit. Formace jako taková se dala dohromady někdy v první desetiletce nového milénia, ovšem tehdy ještě pod docela trapným názvem Le Baron Vampire, pod kterým na svět přišlo jedno EP prvních pokusů Handsaw (2008) vydané vlastními silami a jedna klasická řadovka Baruch na Sums Records. To se psal rok 2010 a bylo to právě tehdy, kdy se z upírského barona stal Abraham, který se upsal na Pelagic Records a tam funguje dodnes.

 

Pod novým názvem a se silným vydavatelem v zádech Abraham doposud vydali tři dlouhohrající desky, z nichž všechny mají dlouhý a obtížně zapamatovatelný název a ta poslední Look, Here Comes the Dark! z roku 2018 představuje neskutečnou nálož vydanou svého času na 2CD a 4LP nosičích, představující konec všeho, post-apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Pozitivní na tom je, že když je k vyjádření konce všeho potřeba tolik desek, nebude to asi taková hrůza a určitě si to docela užijeme. Pokud snad chcete zkusit a dohonit, co jste (možná) zatím nestihli, TADY máte odkaz k poslechu.

 

Abraham band

 

Novinková deska, která vyjde ke konci ledna opět u bratrů na Pelagic, se jmenuje ještě nezapamatovatelněji Débris de mondes perdus a je to první název opouštějící pole angličtiny. Naproti tomu nijak neuhýbá z depresivního pohledu na realitu, protože přeloženo do rodné řeči to znamená Trosky ztracených světů a první řev, který při poslechu uslyšíte, bude Voices from the Daaark! Tedy amen. Když bych měl ještě doplnit informaci pro ty, kteří nemají Abraham naposlouchané a dumají nad tím, strefí-li se jim do vkusu, tak vězte, že Abraham patří do obrovského vleku kapel zrozeného z odkazu Neurosis. Předskakovali The Ocean, Cult of Luna a najdete u nich podobnost nejen na druhé jmenované (občas docela hodně, třeba v Maudissements nebo Our Words Born in Fire), ale na celou řadu podobných, post-cosi apokalyptických škarohlídů, jejichž řada je poměrně dlouhá.

 

V čem oproti ostatním Abraham vynikají nebo v čem jsou od ostatních odlišitelní? Řekl bych v ničem, nebo skoro v ničem. Jejich rukopis je jasně veden zmíněnými vzory a v jejich muzice (a platí to i na nové desce) je strašně snadné tohle všechno zaslechnout - třeba hodně moc Neurosis v Ravenous Is the Night nebo A Celestial Funeral. Oproti svým učitelům víc do krajností ženou sonickou tryznu posluchače a tomu podřizují jak vedení nástrojů (disharmonie, disonance), tak zvukové ošetření nahrávky, které má ambice působit fyzickou bolest. Jejich pohled na realitu je temný, depresivní a člověku nemá věstit nic dobrého. Dobře mu tak.

 

Débris de mondes perdus oproti minulému albu zkrátilo stopáž na přiměřených 45 minut a na osm skladeb, takže poslech máte šanci přežít. Nečekejte hezké písničky, nečekejte melodie, nečekejte žádné zpívánky. Abraham servírují deprimující hudební flow, v němž se příliš nehledí na kompoziční kosmetiku, ale na topení se v depresích. Podladěné nástroje, bicí zahalené v mlhovině, trýznivý hlas, nebo aspoň to, co z něho zbylo, kytary hrající spíš pozpátku než dopředu, zmar a zkáza všude okolo. Blood Moon, New Alliance jako dobrý příklad za všechny.

 

Trochu paradoxně může přílišná intenzita desky a na ní obsažených skladeb vytvářet lehký zádrhel spočívající v tom, že všechno je naservírováno moc naráz, moc prvoplánově a zjednodušeně. U těchhle kapel mám rád větší než malý podíl gradace, postupný rozvoj kompozic, prohlubování atmosféry, postupné omotávání posluchače, který je ve finále zcela v příběhu desky, když to na něj začne všechno padat. Nechci tím tvrdit, že by se Abraham na tento aspekt naprosto vybodli, ale přistupují k němu s jistou lehkovážností a nedoceňují naplno možnosti tohoto přístupu. Prostě na vás hned v úvodu začnou řvát, pak vás vezmou kladivem po hlavě a pak doufají, že vám otřes vydrží po zbytek poslechu.

 

Bez ohledu na jistou předvídatelnost a ne zcela suverénní přístup k budování atmosféry je Débris de mondes perdus slušná deska žánru, pro který mám slabost. Nebudu tvrdit, že by přicházela s něčím novým a neotřelým, a že to, co nabízí, byste jinde nenašli v jakostnějším vydání. Našli a docela snadno. Stejně tak nebudu tvrdit, že její zcela záměrně potrhaný zvuk je něco, čím se chci pravidelně živit. Jen občas. Jen občas si udělat blbě, trochu se v tom porochnit a pak vypumpovat žaludek a s klidem hledět k horizontu světlých zítřků. Jestli nějaké budou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 12.8.23 16:24

U mě deska časem roste, ale některé skladby mi zatím nejdou pod fousy. První dva kusy jsou diktát a tam podléhám stejně jako u třetí, která mi (fakt že jo) připomíná Cypress Hill, ale v tom nejlepším. Permission výborná, Lazarus Leper zase ne. Dojmy se mi trochu houpou, ale celkově jsem vlastně spokojen. Král industrial metalu může být jenom jeden.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky