Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Adrenaline Mob - Omertá

Adrenaline MobOmertá

Michal Z24.5.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Adrenaline Mob, na své prvotině jasně odhalují své cíle. Chtějí se bavit, hrát pro potěchu, tanec a zpěv. Intelektuální zákoutí a stylotvorné náměty jsou věci, o které Omertá nezakopává ani v nejmenším. Album šlape, má energii, ale pro mě osobně je bez přidané hodnoty, díky které bych si alba vážil více.

Prach zvířený odchodem Portnoye z Dream Theater už klidně dosedl zpět na své pozice a je třeba se dívat kupředu. Portnoy se krátce mihnul u Avenged Sevenfold, aby následně sestavil vlastní kapelu Adrenaline Mob. Věrným druhem u mikrofonu se mu stal velký hlas Russell Allen (Symphony X). Přechodně se v sestavě mihli kytarista Rich Ward a basista a Paul DiLeo (oba Fozzy), aby sestavu v roce 2012 doplnil kytarista Mike Orlando a basák John Moyer (Disturbed). Velké debutní placce „Omertá“, předcházelo v roce 2011 eponymní EP, ale není třeba jej shánět. Z pěti skladeb se čtyři objevují na recenzovaném debutovém disku. Jediná položka, která odůvodňuje touhu po EP, je cover skladby "Mob Rules" od Black Sabbath z Diovy éry.

 

A kde že se zasloužilí pánové stylově s Omertá pohybují? Prog škatule nechte zasunuté hluboko v šatníku. Tady se řine přímočarý moderní rock / metal s mnoha vlivy. Pro někoho dle zúčastněných jmen málo, pro hudebníky pravděpodobně očistec. Při poslechu naskakují jména jako Disturbed, Nickelback, Static X, Godsmack. Ze starších pak mohu jmenovat i Mötley Crüe (album Mötley Crüe), či Skid Row (album Subhuman Race), letité soubory v počátku koketování s moderním soundem a rodící se trendovou vlnou za oceánem.

 

„Adrenaline Mob – Indifferent“

 

Omertá se prezentuje moderním zvukem šlechtěným současnou dostupnou nahrávací technikou, takže pokud vám vyhovují nařvané a nasvalené počiny třeba takových Nickelback, budete se pod pevnou zdí cítit v bezpečném stínu. Album má koule, to bez debaty. Cením si odvahy hlavních tvůrců pustit se do něčeho, co není srovnatelné s jejich původní domovinou a začít zcela jinde. Portnoy hraje především pro celek. Stejně tak mě baví sledovat Allena, jenž v tklivějších, pomalejších skladbách odhaluje své známé kvality. V energičtějších kusech vystrkuje svůj drsnější silácký vokál neohroženě do popředí. Orlando zcela jistě dokonale zná díla Vaie, Wyldea i Morela, či sekerníky z vrstevnické generace. Snaží se držet zaběhaného a příliš neuchvacuje. Možná v občasných kytarových výletnických exhibicích, těch jest však poskrovnu. V součtu mi vychází snaha o pohodovou muziku, bez tendencí o jakýkoliv prog náznak, pečlivě připravená kolektivní přímočará jízda k cíli.

 

Dobře se mi na albu poslouchá cover "Come Undone" od Duran Duran, který se z celku vymyká. Ten jest pojat vcelku výpravně a jde o skoro duet Allena s hostující Elizabeth Hale (Halestorm). Jakmile Liz obnaží své emočně nabité rejstříky, jsem v melodickém nebi. Trocha Lucassena či Sammeta v rozumné míře nikdy neuškodí, protože v druhé polovině alba se začíná celkově hrát trochu na jinou notu. Moderní metal není hlavním spasitelem, ale do otěží se zapřahá klasicky zemitý, americky střižený, melodický hard-heavy rock, kde nacházím spíše emoční Saharu a hraní pro hraní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky