Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aetherius Obscuritas - Mártír

Aetherius ObscuritasMártír

Sorgh17.10.2020
Zdroj: CD (058GD/PRG-33064), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Pravověrný blackmetal, který po svých posluchačích nežádá vyšší vzdělání. Nechce vlastně vůbec nic. Asi takové je album Martír, které dorazilo z úrodných lánů Maďarska.

Už dlouhá léta z maďarských polí škréká blackmetalová horda o dvou členech Aetherius Obscuritas. Od jejich prvního dema uběhlo dlouhých sedmnáct let a během nich tohle metalové duo vydalo osm dlouhometrážních desek. To je úctyhodný počet ve srovnání s jinými, na druhou stranu je nutné se na celou věc podívat z úhlu kvality. U něj neplatí žádný sinus ani kotangens, které jdou snadno spočítat, ale měřit se musí mírou vlivu hudební múzy. To už tak lehké není, ale u Aetherius Obscuritas ji evidentní, že ji na svých cestách minuli.

 

Album Mártír z letošního dubna svědomitě kuje železo žhnoucí víry. Tou je představa, že black metal musí být ostrý jako rašple, rychlý coby vítr a nesmí se v něm motat zbytečně mnoho komplikujících složek. Proto má ve vínku jednoduchost, suchopárný děj a v podstatě primitivní (ne)vývoj. Pro mě to album bylo buď jakousi zkouškou anebo trestem za to, že jsem v dětství trhal mouchám křidýlka. Jestli platí za bé, dobře mi tak, ale opakovaně bych takovou maturitou procházet nechtěl. Že jsem vydržel poslouchat celé album do konce, bylo jen otázkou povinnosti něco o něm napsat. Svoji roli sehrála i jistá otužilost mé schránky, ale ani jedno neřešilo konečný problém něco sepsat. Prostě jsem nevěděl na co upozornit, co okomentovat.

 

Mártír je plochá, nezáživná deska  a neumím si dost dobře představit, koho by mohla vzrušit víc než mytí nádobí. Nejde ani tak o neum či neschopnost krotit své nástroje. Tady je vše v pořádku a bzukot maďarských včelínů zní jako všude jinde, včely prostě jinak bzučet neumí. Ani mě neuráží utopené bicí, které se místy naprosto ztrácí a výraznějším hlasem se projevují jen klepačky. Beru to jako určitý znak undergroundu a true black metalu, kde se na dokonalost  nehraje. O to větší důraz by ale měl být kladen na věci okolo, na atmosféru, zajímavé melodie nebo nápadité aranže. S těmi jsem moc nepočítal, protože by popřely plánovanou syrovost a špinavou upřímnost, takže v pořádku. Ovšem na jiných místech se zapracovat dalo a výsledkem nemuselo být tohle "demo", které z hudebního hlediska nenabízí lautr nic. Skladby opakují notoricky známé postupy a jedině akustická instrumentálka Beyound The Walls narušuje jeho jednotvárnou linii. I v jejím případě mě ale neopouští pochybnosti o smyslu existence zbytečností.

 

Být masochista, pouštěl bych si Mártír několikrát za den. Protože se mám ale rád, tak album odložím k ledu a budu doufat, že mrazák nebude povolovat tak rychle jako ledovce za polárním kruhem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky