Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aetherius Obscuritas - Mártír

Aetherius ObscuritasMártír

Sorgh17.10.2020
Zdroj: CD (058GD/PRG-33064), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Pravověrný blackmetal, který po svých posluchačích nežádá vyšší vzdělání. Nechce vlastně vůbec nic. Asi takové je album Martír, které dorazilo z úrodných lánů Maďarska.

Už dlouhá léta z maďarských polí škréká blackmetalová horda o dvou členech Aetherius Obscuritas. Od jejich prvního dema uběhlo dlouhých sedmnáct let a během nich tohle metalové duo vydalo osm dlouhometrážních desek. To je úctyhodný počet ve srovnání s jinými, na druhou stranu je nutné se na celou věc podívat z úhlu kvality. U něj neplatí žádný sinus ani kotangens, které jdou snadno spočítat, ale měřit se musí mírou vlivu hudební múzy. To už tak lehké není, ale u Aetherius Obscuritas ji evidentní, že ji na svých cestách minuli.

 

Album Mártír z letošního dubna svědomitě kuje železo žhnoucí víry. Tou je představa, že black metal musí být ostrý jako rašple, rychlý coby vítr a nesmí se v něm motat zbytečně mnoho komplikujících složek. Proto má ve vínku jednoduchost, suchopárný děj a v podstatě primitivní (ne)vývoj. Pro mě to album bylo buď jakousi zkouškou anebo trestem za to, že jsem v dětství trhal mouchám křidýlka. Jestli platí za bé, dobře mi tak, ale opakovaně bych takovou maturitou procházet nechtěl. Že jsem vydržel poslouchat celé album do konce, bylo jen otázkou povinnosti něco o něm napsat. Svoji roli sehrála i jistá otužilost mé schránky, ale ani jedno neřešilo konečný problém něco sepsat. Prostě jsem nevěděl na co upozornit, co okomentovat.

 

Mártír je plochá, nezáživná deska  a neumím si dost dobře představit, koho by mohla vzrušit víc než mytí nádobí. Nejde ani tak o neum či neschopnost krotit své nástroje. Tady je vše v pořádku a bzukot maďarských včelínů zní jako všude jinde, včely prostě jinak bzučet neumí. Ani mě neuráží utopené bicí, které se místy naprosto ztrácí a výraznějším hlasem se projevují jen klepačky. Beru to jako určitý znak undergroundu a true black metalu, kde se na dokonalost  nehraje. O to větší důraz by ale měl být kladen na věci okolo, na atmosféru, zajímavé melodie nebo nápadité aranže. S těmi jsem moc nepočítal, protože by popřely plánovanou syrovost a špinavou upřímnost, takže v pořádku. Ovšem na jiných místech se zapracovat dalo a výsledkem nemuselo být tohle "demo", které z hudebního hlediska nenabízí lautr nic. Skladby opakují notoricky známé postupy a jedině akustická instrumentálka Beyound The Walls narušuje jeho jednotvárnou linii. I v jejím případě mě ale neopouští pochybnosti o smyslu existence zbytečností.

 

Být masochista, pouštěl bych si Mártír několikrát za den. Protože se mám ale rád, tak album odložím k ledu a budu doufat, že mrazák nebude povolovat tak rychle jako ledovce za polárním kruhem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky