Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agalloch - Faustian Echoes (EP)

AgallochFaustian Echoes (EP)

Jirka D.6.1.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.

Marně teď pátrám v paměti a hledám nějakou další kapelu, která si vzala jako nosné téma Fausta od německého literáta J. W. Goetha, jehož jméno je známé i lidem nesledujícím literární dění. A jak vidno, jméno Goethovo doputovalo i k uším kapely Agalloch; a pokud bych si měl tipnout, viděl bych to na uši frontmana Johna Haughma. Jeho zájem o historii je známý, evropská kultura ho evidentně (soudě podle loňského pražského koncertu) zajímá a je vlastně poměrně milé, že i za oceánem rezonuje toto velké dílo světové literatury i v dnešních dnech.

 

„Faustian Echoes“ je svým rozsahem nahrávka malá, všehovšudy jde o jednu skladu a tak bychom vlastně řekli singl, i když délka přesahující 20 minut ji posouvá na takové EPko. Aby těch nejasností nebylo málo, skladba kromě běžné CD edice vyšla na 12“ vinylu ... ale tím se guláš ohledně délek, časů a formátu uzavírá. Podstatně zajímavější je další směřování hudební, se kterým dokázali Agalloch nejednou překvapit, ať už vzpomenu na starší EP „The White“ (2008), které po předchozím „Ashes Against The Grain“ (2006) působilo až neuvěřitelně mimozemsky, a nebo opětovný návrat do syrových vod metalu posledním albem „Marrow Of The Spirit“ (2010).

 

Úvod nahrávky je tvořen provoláním doktora Fausta k Mefistovi, což je kompoziční element, s nímž se při poslechu setkáte ještě vícekrát, především v první části skladby. Následuje svižný hudební nástup, skoro bych řekl nejrychlejší záležitost od Agalloch vůbec, silně blacková, zvukově živelná, syrová a jdoucí ostře na tělo. Po úvodní jízdě z kopce se skladba ubírá v podstatně volnějším tempu, velmi často pouze v instrumentální rovině, v jejímž středu leží obě kytary (ta Johnova s neopakovatelným zvukem - typická, srdeční záležitost). Ke zklidnění rozjitřených emocí dochází zhruba v polovině, ve které se objevuje dialog Faust – Mefistofeles, od nějž se skladba opět vrací do rychlých peřejí black metalových vod s celkem častou změnou motivů i tempa, což aplauduji a vítám, protože i přes uvedenou délku nelze ani chvíli uvažovat o tom, že byste se v některých částech nudili. Celý zhudebněný příběh se valí vpřed jako svěží vítr, chvíli zvolní, jakoby nabíral dech k dalším poryvům, které skutečně záhy přicházejí a nedovolí vaší pozornosti odbíhat do jiných hájenství. Agalloch přesně ve znamení své předchozí práce překrásně rozehrávají melodické motivy, z bravurou sázejí rozlehlé emotivní pasáže vedle kratších přechodů, překvapují kompoziční bohatostí a přitom znějí samozřejmě tak, že si nedovolíte přemýšlet o tom, že by to mělo být jinak.

 

Nahrávka končí opět dialogem dvou hlavních postav za hry akustické kytary, otázka lidského bytí ovšem zůstává otevřená i nadále; s tím nic nesvedl ani sám Goethe. Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky