Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Debutují polská kapela Agima Sun do toho skáče rovnýma nohama a na své debutní desce evidentně nic nepodceňuje. Už když člověk začne procházet dostupné zdroje o kapele a vyskočí na něj nastavený vizuál, celkový koncept a související zpracování grafiky, dojde mu, že nad rozestavením a stylizací kulis někdo přemýšlel, chvíli lovil múzy a nechal si od nich radit, jak a čím by mohl oslovit. Navzdory tomu, že například ultra-digitální zpracování titulního motivu mě osobně příliš neoslovuje a nestrefuje se do mých představ o nápaditě zpracované obálce, dokážu respektovat to, že kapela tuto část příběhu vydání své první velké desky nepodcenila.

Za titulním motivem nijak neklopýtá ani vnitřek bookletu a celkové zpracování CD, kterého se ve formátu super jewel case ujali na polském labelu Deformeathing Productions a které představuje docela důstojný nosič pro toho, kdo by jej chtěl mít doma (fotku máte ZDE). Pokud se naproti tomu něco kontrole vymklo, je to dosti brutální poloha zvuku z dílny Haldora Grundberga a jeho studia Satanic Audio. Není to můj první kontakt s jím zpracovaným masterem a stejně tak, jako se nic nemění na jeho přístupu k tomu, jak si představuje optimálně zpracovaný zvuk, tak se nemění ani nic na mém postoji, že takhle by hudební nahrávka znít neměla. Při jejím poslechu teče krev z uší, a to není něco, co bych chtěl podstupovat dobrovolně. Je to stejný příběh jako u nás třeba s Amákem a jeho Golden Hive, jehož ořezaná zvuková torza řadím do stejné, neposlouchatelné kategorie hudebních nahrávek.

Šestice skladeb desky Ultra Fiction ve svém úvodu lehce klame tělem a první pasáž Glitch Engel jakoby zabrousila k teatrálně metalovému cirkusu Roba Zombieho, což je dojem, který rychle ustupuje do pozadí a je vystřídán hutným post-metalovým projevem silně podpořeným elektronickým podkresem. Zkreslený hlas, kytarová stěna, hluková a těžko přehledná změť, celková mohutnost, razance – můžeme jen hádat, jak moc nebo málo se Agima Sun inspirovali u kapel typu A Storm of Light, které z nich slyším v těch nejbrutálnějších pasážích asi nejvíc. Jakmile se zvolní, tempo se zhoupne a prostor dostane celkem povedená elektronika, stěhujeme se ze Států do Švédska za Cult of Luna v období Vertikal a později. Inspirace jsou slyšitelné hodně a lhali bychom si do vlastní kapsy, když bychom tvrdili opak.  

Jasné vzory ještě ale nebrání tomu, aby Agima Sun dokázali vykoumat dobře poskládanou skladbu, v níž je přesně to, co fanoušek žánru od takové skladby očekává. Dvojka Lvster Lvx může být jeden příklad za všechny, v němž práce s atmosférou, použití čisté hlasové polohy, změny nálad, tempa a razance ve výsledku vytváří dobře poslouchatelný a návykový post-metalový koktejl, za který se debutující kapela rozhodně nemusí stydět. Více méně důstojný obsah nabízí prakticky celé čtyřicetiminutové album, když se za a) nebudete příliš soustředit na detaily (třeba využití elektroniky není ani zdaleka tak nápadité a přirozené jako u známějších, výše uvedených kapel) a za b) když se smíříte s tím, že jde o zvukově nepřehlednou, přeplácanou a nepříjemnou kouli.

Jak v důsledku vyplývá z výše napsaného, na albu Ultra Fiction lze úspěšně sčítat klady i zápory a dostat se zhruba na vyrovnaný poměr. Nelze přehlédnout, že na začínající kapelu je deska poskládaná solidně a že Agima Sun vědí, co a jak chtějí hrát. To, že se zatím poměrně dost poohlížejí po jiných a čerpají živou vodu z cizího pramene (třeba prostřední syntezátorová pasáž Ghost Assembly je Cult of Luna opravdu hodně), může být počáteční berlička, kterou časem kapela odloží a vykročí už po vlastních, bez opory. Budoucnost ukáže, prozatím bych se držel při zemi.