Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aglarond - Embraced by Darkness

AglarondEmbraced by Darkness

Jirka D.13.9.2010
Zdroj: CD (# LA-093)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jedná se o velice povedenou a příjemnou muziku, která je pro mě vítaným útěkem před doomem z Evropy a Spolkové Re(pub)bliky Americko, když se mi už přeposlouchá. Tím nijak nesnižuju kvalitu desky Embraced By Darkness. Naopak, dlouhá a tvrdá práce po dvanácti letech vyústila ve velmi dobré album celosvětové úrovně.

Zápas Mexika s Argentinou byl první a počítám zároveň i jediný, který jsem viděl v rámci právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale. Fanda teda opravdu nejsem a výsledek 3:1 pro Maradonovce mi byl stejně lhostejný jako finále dvou šachových velmistrů. Nicméně bylo mi dost líto těch Sombréros, když dostali branku z jasného offsidu (který jsem stejně poznal až z opakovaného záběru) a tak jsem začal přemýšlet, jak to vlastně chodí s tou světskou spravedlností. Nejdřív mě napadlo něco o tom pomezním sudím a hromadě škaredých věcí, pak jsem se ale rozhodl jinak - napsat pochvalnou recenzi na desku nějaké mexické kapely. A tím to všechno začalo...


Deska Embraced By Darkness od Aglarond se ke mně dostala teprve nedávno, do té doby jsem o téhle kapelce nic moc neslyšel. Když jsem zkusil pátrat po internetu, moc jsem toho nenašel - existují od roku 1996 (to si teprve dva chlapíci přehrávali věci od Tiamat, Cemetary, Lake Of Tears,...), mají na kontě tři dema, jedno EP a dvě studiovky. Klip „Scream Of Agony“ se tu pokusím vystavit. Jinak jméno Aglarond by znalcům Pána Prstenů mělo být známé, protože je to prý část Středozemě u Helmova Žlebu (já teda znalec nejsem). A texty starší tvorby opravdu vycházely z těchto knih J. R. R. Tolkiena. No ale jdeme už na tu muziku!


Když se pokusím zařadit jejich tvorbu k nějakému stylu, asi nejelegantněji se z toho dostanu, označím-li ji jako dark metal. To je škatule, kam se dá zapasovat asi hodně kapel, takže jinak... Úplné počátky, jak už jsem psal, byly ve znamení cover verzí jiných interpretů. První vlastní tvorba se vyskytla na oněch třech demáčích a dala by se zapasovat k doom / death metalu. Postupem času ta "death" složka trochu polevila a nynější tvorba se asi opravdu dá zařadit jako (dark) doom metal.


Album Embraced By Darkness vyšlo pod hlavičkou labelu American Line Production, se kterým již kapela spolupracovala na minulých dvou počinech. Zdobí jej velmi pěkně ztvárněná obálka - kombinace pouze černé a různých odstínů modré vytváří krásnou a tajemnou večerní atmosféru, která vás pak obklopuje během celého poslechu. Úvodní part patří klávesám na pozadí zpěvu vodního ptactva, které nás přesunou úplně na jinou vlnu vnímání. Je potřeba se pohodlně posadit, zapálit svíčku, zhasnout slunce a nalít si něco ostře dobrého. Začne k vám proudit smutná a pomalá hudba, která se místy zrychluje, ale ne moc často a příliš mnoho. Zpěvák celkem bravurně střídá tři polohy hlasu - hlubokou, growlovou (na kterou je třeba si trochu zvyknout), potom velmi lehkou polohu šepotu, která této hudbě sluší nejvíce a polohu běžného zpěvu. Vše je krásně sladěno, přechody jsou sice celkem ostré, ale nikoliv násilné a nepřirozené. Během celého poslechu mě stále překvapuje dosti povedená symbióza kytary a kláves; na desce jsou místa, kde oba nástroje dokonale splývají v jeden krásný celek. Jinak co se týče nástrojů, hlavní slovo na celé desce má dost melancholická a táhlá kytara, která tvoří dominantu celého zvuku a je nádherně doplňována již zmiňovanými klávesami. Další nástroje se starají o tu správnou kulisu a celek tak působí velice uzavřeně a uceleně.


Ve světové doomové tlačenici asi Aglarond nebudou obsazovat vrcholné příčky, ale nelze jim ani náhodou upírat obrovský kus práce a snahy dělat dobrou muziku. Embraced By Darkness vás určitě zaujme. Je to ale hudba pro určité rozpoložení a náladu, nelze ji poslouchat kdykoliv. Trochu je ale škoda, že na svém posledním počinu nedali víc místa ženskému zpěvu, o který se postarala hostující Mariana Castanela ponejvíce v písni „In The Dead Of Night“ (Gretta Hinojosa M., která se podílela na minulých albech, již z kapely odešla). Co víc dodat? Zkuste, poslechněte, uvidíte...

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky