Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agogh - Demo 2002 (demo)

AgoghDemo 2002 (demo)

Bhut13.12.2010
Zdroj: MP3 (170 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Prvotní nahrávka tuzemské formace Agogh nesmí být jen tak opomenuta. Kapela samotná k dnešnímu dni již nefunguje. Naštěstí po sobě zanechala tento skvost, který je opravdu vydařeným dílem. Pro všechny příznivce tvrdší gothic metalové hudby se střídmě použitým kořením blacku by mělo být toto dílo nedílnou součástí jejich sbírky.

Prvotní nahrávka tuzemská gothic blackové formace Agogh se skládá pouze z pěti písní. Ale i tak toto demo s názvem Demo 2002 je dosti záživné a strhující. Má jedinčenou atmosféru a povedený zvuk. Hudebníci jsou dle poslechu zruční hráči a umí vykouzlit krásné melodie. Jedinou černou skvrnu však vidím v občasném druhu použitého zpěvu. Bohužel drsný a tvrdý growling se ne vždy podaří z hrdla vydat v pěkném a poslouchatelném podání. A tak jsou tedy některé skladby lehce pošpiněny tímto hlasovým projevem. Ostatní písně jsou velmi pestré a příjemně melodické. Použití kláves je umírněné a nijak výrazně nevystrkují své růžky nad ostatní hudební nástroje. Líbivý booster elektrické kytary dodává celku na razanci a tvrdosti. Kapela hojně využívá různých hlasových ploch, tudíž posluchači dopřává jisté nejednotvárnosti a nemonotónnosti hudby. Opravdu vydařený počin a vlastně vynikající start skupiny.

 

Nejprve se z ticha vynoří klávesy utvářející tajemnou až mrazivou atmosféru. Zanedlouho se přidá kytara a po ní zbylé nástroje. Píseň střídá melodie a nálady, ovšem palec dolů dostává zpěv. Krásným zpestřením hudby a okrášlením tohoto songu je i ženský zpěv, který sice je zde jen jako jakýsi chorál. Druhá skladba obsahuje takřka heavy metalové postupy. Je pestrá na melodie a pyšní se taktéž výborným ženským zpěvem. Parádní to kousek. Prostřední skladba této nahrávky začíná zvukem sirény. Může se chlubit opět pestrostí vokálů od čistého hlubokého mužského až po nervozně znějící growling. Takovou hezkou ozdobou můžou být i zvuky války v pozadí jisté pasáže. Čtvtá věc obsahuje jednoznačně vynikající refrén. Dále se posluchači dopřává lehce středověká nálada, díky svým zdařilým melodiím. Písnička má několik různorodých momentů a pasáží, které ji činí velice svěží a milou záležitostí. Chmurný začátek písně pak přichází v posledním songu. Jediné, co atmosféru poněkud kazí je znovu druh zpěvu. Instrumentálně by skladba byla daleko lepší. Opravdu vynikající kousek a krásná tečka za tímto počinem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky