Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agos - Aonian Invocation

AgosAonian Invocation

Bhut4.5.2019
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Nápaditý a mystikou opředený black/death z Řecka. Ta země z hudby přímo dýchá, nejinak tomu je i v případě tajemných otázek dávných kultur tohoto území. Tohle na vás dýchne okamžitě, ale jestli album ustojí zkoušku časem, si už netroufám zodpovídat.

Jméno kapely Agos se jeví jako poměrně nové a dosud mnohým jistě neznámé. Však teprve nedávno vyšlo první velké album Aonian Invocation, které se stalo ve výsledku druhou nahrávkou kapely (předcházelo EP Irkalla Transcendence z roku 2015). Jenže zkušenosti má jediný člen skupiny nemalé. Van Gimot totiž blackmetalové kolbiště obráží od roku 1994, kdy dal dohromady formaci Carrion, kterou zanedlouho přejmenoval na Virus Of Koch. Tato kapela byla naposledy studiově činná v roce 2015 a tak se zdá, že Agos je jejím volným nástupcem.

 

Pro pochopení hudby, kterou tenhle jednočlenný projekt nabízí, je dobré si dát do souvislostí zemi původu. Tou je Řecko a právě tento kraj se do hudby podepsal více než zřetelně. Jde především o specifické melodie a zvláštní tajuplné nálady, které se v desce ukrývají. Lze to s trochou opatrnosti připodobnit k tvorbě takových Rotting Christ. Ale musíme brát v úvahu, že výraz Agos je trochu někde jinde. Styčné body se zmíněnou kapelou lze vyčíst právě v typicky helénském pojetí melodií, které lze pozorovat například i u Naer Mataron či Aherusia. Ale Van Gimot dodává do svých písní notnou dávku death metalu, která výsledek staví do hutnějších poloh. Tomu dopomáhá i velmi těžký zvuk, který dělá z nahrávky zádumčivější záležitost.

 

 

Je dobré ještě zmínit okultní stránku nahrávky, neboť se celá motá právě kolem prastarých sumerských kultur a dávných starořeckých mytologií. Ke zvýraznění tohoto zaměření se zde nachází několik pasáží, které jsou právě čistě folklorního rázu. Respektive jde o takové ambientní rituální vzývání. To přichází celkem vhod, neboť vedle dusotu black/deathových postupů jde o příjemné zpestření, co poslech patřičně oživí. Zároveň tím vytrhává desku z šedosti a staví ji na výraznější světlo. Lovci mystických metalů by tak měli být určitě na pozoru.

 

Jak asi již vyplývá z napsaného, hudba Agos ukrývá celkem pestrý materiál, který dokáže omámit svou melodičností. Zároveň však nečekejte nějaká veselá vystoupení a radostně působící hrátky. Ta muzika je vážně poměrně těžká a hutná, ale umí nabídnout zajímavé nápady. Během přehrávání se vám to třeba bude zdát skvělé, jelikož ono to tak vlastně je. Prostě nebudete mít potřebu něco konkrétního vytýkat a když už ano, pak to bude stejně střípek, nad kterým lze mávnout rukou. Jenže pak si pustíte oblíbenější desku od jiného interpreta, která vás vždycky dostane. V tu chvíli Agos zapadne kamsi do pozadí. Je to určitě dobré album, kterému nic nechybí. Má skvělý nápad, pěkné pojetí, výpravnou strukturu a prostě se během poslechu nenudíte. Ale obávám se, že čas nahrávku nemile sejme do zapomnění. Podobné produkce je totiž ve světě tolik… ať už jde o stejně kvalitní, či hůře nebo lépe zpracovaný materiál. V každém případě teď a tady Aonian Invocation funguje výborně a zkuste si jej aspoň párkrát užít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky