Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou neusínám při jiné desce - novinka německých Ahab se stala mou pravidelnou ukolébavkou na dobrou noc. Poslouchá se skvěle, plyne nenásilně a jen občas zavoní páchnoucí zátokou s rozloženou mrtvolou vyplaveného trosečníka. Mluvil tu někdo u funeral doomu? Ale kdež, tahle muzika je balzám ... škoda že v polovině vždycky usnu ... a tak doposlouchám za bílého dne i zbytek desky a jdeme se podívat na výsledek.

Čtveřice semknutá kolem zpívajícího kytaristy Daniela Drosteho přišla se svým třetím řadovým albem na konci května a pokud jsem zatím měl tu možnost zaslechnout ohlasy a reakce z různých stran, byly všechny pozitivní a téměř nadšenecké. Však také není divu, protože pokud mi někdo v poslední době dokázal, že i v dnešních časech lze přijít v ranku doom metalu s nahrávkou čerstvou a neomezující se pouze na postupy ohrané již mnohokrát, byli to právě Ahab. Co se ovšem nezměnilo, je vysoká cena za fyzické vydání, kromě CD verze snad ještě za rozumný peníz, jsou k dispozici dvě vinylová 2LP vydání (lišící se barvou vinylu), jež jsem zatím ani nedohledal v českých distribucích a v těch zahraničních to stojí balík. Smutné, ale být fanouškem v Česku je drahý špás.

Šestice skladeb na běžné CD edici, hodina hrací délky a oproti předchozím dvěma albům výrazně jiná obálka – toť základní suchá fakta. První pohled si jistě přitáhne titulní obrázek, který sice stále zachovává mokrou kapelní tradici, ale třebas ve srovnání s předchozí prací, která byla vypůjčena od francouzského romantika Théodore Géricaulta, působí nový motiv přeci jenom odlišně. Lépe? Nebo je to průšvih? Pokud snad je nutné vynášet soud, vezmu to od lesa – měl-li bych doma tenhle motiv na dvanáctipalcovém gatefoldu s dvěma bíločernými vinyly uvnitř, ani bych nepípl.

Hudební partie je rozehrána trumfovými kartami a Ahab sází jednu za druhou tak, že ostatním spoluhráčům padá brada blíže stolu a v rozhodujících chvílích zapomínají, že jsou na tahu. Úvod „Further south“ zkrátka odzbrojuje, atmosférický rock jak víno, jehož chuti dominují kytarové tóny, ke kterým se postupně přidávají podtóny bicích, čitelné jednotlivě a ostře. Chutí vjem je završen klenbou zpěvu a to čistého a krásného, který je v rozhodujícím momentě doplněn o další hlasovou linku a v té chvíli poznáváte, že pijete dobrý ročník. Jenže co by to bylo za košt, kdyby zůstalo jen u jednoho vzorku a tak ještě v první skladbě přichází pohárek s dalším vínem, temně rudé až rudočerné barvy, které budete válet po patře pozvolna, abyste poznali, že pro vznik těchto hutně zemitých tónů vyplňujících celý prostor chutí svítilo jiné, než moravské slunce. První dojmy jsou ztrápené a těžké, přesto nelze odolat a s chutí již značně přivyklou upíjíte druhý doušek „Aeons elapse“, jenž prohlubuje předchozí dojmy, zároveň je rozvíjí do šíře celého chuťového spektra a vám je jasné, že u této ochutnávky se chvíli zdržíte. Budou před vás podávána vína těžká, jižanská, v některých jasně rozeznáte problesk svěže červené barvy a melodické linky, to jak se paprsek zlomí o sklo pohárku projde k vaším očím přes jinak temný mok odrůdy „Deliverance“, v jiných přibude světlejších míst plných harmonie a teplého souznění, místy vytažených z temného dna až do honosných výšin mohutných kleneb vodní hladiny „Antarctica the polymophes“. Nejtěžší moment přichází před závěrem večera, „Fanthoms deep blue“ připomene tvrdá vína, v chuti zarachotí jako Dornfelder, jako když pozvolna sunete masivní stůl po podlaze, ale i zde výsledný komplex chutě složen z mnoha tónů a podtónů. Úplný závěr „The Giant“ nechává všechny zážitky koštu dozrát, prohloubit se a zarýt to chuťových pohárků i paměťových smyček. Podobá se dlouhému dozvuku dobrého pití, kdy už jen převalujete jazyk v ústech, vychutnáváte, přemýšlíte a přitom vaše hlava stále nepoznala, že sklenka už je prázdná...