Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ahasver - Causa Sui

AhasverCausa Sui

Jirka D.5.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Technicky zdatná a sebevědomá vstupenka francouzských Ahasver na scénu technického metalu.

V úvodu jsem chtěl původně napsat, že vydavatelství Lifeforce Records patří k těm, kam čas od času mrknu co nového, ale pak mi došlo, že je to vlastně naopak a že je to právě tohle vydavatelství, které nás pravidelně zásobuje informacemi o svých nových vydáních. Většinou je nechávám ležet ladem zcela bez výčitek, ale sem tam hozenou rukavici zdvihnu a poskytnutou muziku poslechnu. Tak jako tentokrát. Většinou v tom hraje nějakou úlohu titulní obal desky, který když zaujme (což tenhle svým tajemným minimalismem zaujal), znamená to pozvání k dalšímu dějství, ale v případě Ahasver v tom byla ještě zmínka v tom smyslu, že sestavu tvoří členové (mimo několika jiných kapel) Eryn Non Dae, kteří mě svého času docela zaujali. Paradoxně k tomu jsem skutečnou sestavu Ahasver nikde nedohledal.

 

Ahasver bandAngažmá v dalších kapelách a vyzrálost tvůrců je z desky hodně znát a fakt, že se v tomto případě jedná o debutní nahrávku, působí lehce nepatřičně. Není v ní ani náznak váhání, ani náznak nerozhodnosti, ani náznak nejistoty. Causa Sui je deska velmi pevná v kramflecích a nekompromisně odrážející vůli jejích autorů. Žánr? Trochu váhám nad progresivním metalem zmíněným v promo materiálech, byť s mírnou tolerance by se to dalo vzít. Je v tom hodně techniky, silný groove, takové nejistě maskované pokukování po krajanech Gojira, stopy moderny v rytmické nejednoznačnosti, místy nádech post-metalu a výborný hlas. A místy dokonce harmonie více hlasů.

 

Oproti běžným dnešním produkcím není tahle deska postavená na vytažených kytarách, ale především na rytmice a v prvé řadě na bicích. Kytary jsou sice nápadité, ale současně velmi skromné, hrají hodně na pozadí, tvoří krásné detaily a k jejich pracovitosti si budete muset dojít. Naproti tomu bicí salvy dostanete přímo direkt do hlavy, což na jednu stranu desce dává výborný náboj, na stranu druhou demaskuje skutečnost, že zvuk desky je sterilně průměrný a k autentické živosti má opravdu hodně daleko. Může to někoho překvapit, ale spíš bych to bral jako standard. Nic lepšího k mání není.

 

Deska obsahuje osm skladeb na ploše krátce přesahující 40 minut a v tomto ohledu jde o množství maximálně uspokojující. Album od začátku do konce drží pevně pohromadě, neobsahuje jedinou slabou položku nebo zaváhání, což beru jako velké pozitivum. Ahasver umí výborně pracovat se spádem nahrávky, která naprosto přirozeně propojuje rytmicky složité pasáže s lehkou (opravdu lehkou) melodikou, rychlé části s těmi pomalejšími, a to všechno kočírují s jistotou panského kočího. Když o tom teď přemýšlím, jsem vlastně docela překvapen, jak mi ta deska sedla.

 

Jakkoliv muzika je to skrznaskrz současná, tematika kapely sahá do dávné minulosti, o čemž mnohé napovídá už sám její název. Postava Ahasvera coby do soudného dne bloudícího Žida se prolíná kulturními dějinami už pěknou řádku století a jak k němu došli zrovna tihle Frantíci vyznávající svým způsobem extrémní muziku, může být otázkou za pět bodů za domácí úkol. Můžete o tom přemýšlet a dokonce můžete něco vymyslet – já nevymyslel nic. Poslech Causa Sui mi to nijak nekazí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky