Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Airbag - All Right Removed

AirbagAll Right Removed

Sorgh2.10.2012
Zdroj: Mp 3 - 320 kbps
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Netřeba se rozepisovat víc. Výtečná práce, která si zaslouží větší pozornost čerstvě smýšlejících fanoušků. Já se hodlám nyní zaměřit na sehnání debutu Identity, abych mohl provést jistě lákavé srovnání.

Příjemnou a poklidnou záležitostí se jeví loňská deska All Right Removed, se kterou vyrukovalo norského uskupení sdružené pod názvem Airbag. Pokud bych v jejich hudbě hledal něco, co jméno kapely trefně vystihuje, tak je to určitě ten zmíněný vzduch. Přeneseně potom jejich hudbu chápu jako velmi vzdušnou a prostorovou záležitost. Natolik kvalitní, že získala cenu za nejlepší album roku 2011 v mnoha zahraničních médiích a na malé turné po Skandinávii si je přizvala britská veličina Marillion.

 

Airbag vznikli roku 2004 v Oslu poté, co už ve stejné sestavě dříve vystupovali v několika projektech. Pod logem Airbag mají na kontě několik Epíček, debutem se stalo až album Identity v roce 2009. Celou svoji existenci se Airbag pohybují ve sférách atmosférického rocku, jehož hlavním úkolem může být zklidnit tepající srdce člověka vystaveného všednímu stresu všude kolem. Zmatky, dopravní špička, nervní šéf, doma vytočená manželka v natáčkách – to vše odplouvá do ztracena při zaznění prvních tónů aktuálního alba All Right Removed. Jen první sousto a už jsem naladěn na další minuty klidného popíjení, jen se za mnou uzavře brána soukromé trucovny.

 

Kytarové plochy dávají posluchači čas si je dokonale ohmatat a prohlédnout, protože nikam nekvapí. Jsou zásadním prvkem všech šesti kompozic, pod jejich štětcem se roztírá malba tichých údolí, kde vše je pěkné a kdesi na obloze letí pták. Většinou jde o táhlé linky elektriky vůdčí kytary Bjorna Riise, ale svůj prostor dostane i akustická složka, která celý dojem vrací zpět do normálu a mírní elektrické kvílení. V těch nejsilnějších momentech mají Airbag blízko k Pink Floyd, i zde nacházím řadu inteligentních sól jako stvořených k cestě do nitra vlastní duše, analyzovat vlastní já se dá skutečně na mnoha místech. Jinde mě mimoděk napadá vyklidněná životní etapa Anathemy (např. skladba White Wall).

 

Sympatická na celém albu je převaha instrumentálních pasáží, které nepotřebují slov, protože tahle hudba mluví sama. Asle Tostrup umí svým hlasem polaskat, ale skromně vyčkává na vhodný okamžik a necpe se ramenatě kupředu. Jeho melodické kolísání dotváří vlnité pocity vzdušných zámků. Airbag vyhovuje formát, kdy není třeba řešit sloky a refrény. Hudba plyne a vyvíjí se zcela volně.

 

Už úvodní a zároveň titulní skladba All Rights Removed nám kapelu představí v pozici, ve které je jí dobře a kdy to bez drhnutí šlape. Nenásilné tempo, pohoda, klidný a procítěný zpěv. Klávesy dílo lehce podbarvují a nemají ambice příliš vynikat, alespoň ne vždy. Basa se jeví spíše jako skromný dělník, ale její dunivý hlas nelze přeslechnout. A například v závěrečné a zatraceně dlouhé Homesick I – III je její úloha velmi výrazná. Výtečná skladba Light Them All Up se zbytku alba notně vzdaluje, ztrácí rockový kabát a navléká teplý šat horských pastevců. Svým až skotským feelingem navozuje představu dudáka stojícího na skalním pahorku a hrajícího zapadajícímu slunci. Housle, které se po krátkém intru chápou vedoucí úlohy, dokážou během slabých dvou minut vymalovat obraz slastné něhy, když  usazeny v klávesovém spodku malují něžné tahy po sinající obloze. Ach, jsem tak sentimentální.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

murky / 11.6.23 19:14odpovědět

Je to sice Pink Floyd na druhou , ale to je pochvala.Vzory nezapřou a ani se o to nesnaží , vynikající deska.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky