Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Airbag - The Greatest Show On Earth

AirbagThe Greatest Show On Earth

Sorgh10.3.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Znalci a milovníci táhlých, melancholických písní asi zaregistrovali, že norské kapele Airbag vyšla loni v říjnu další deska. Pod neskromným názvem The Greatest Show On Earth si lze představit snad cokoliv.

Po předchozím albu All Rights Removed, které sklidilo zasloužený úspěch a jež bylo na našich stránkách rozebráno (zde), jsem byl upřímně zvědav, jestli kapele vydrží smutný výraz baseta jako tehdy. Při zpětném pohledu si stojím za tím, že All Rights…  je hodně dobrá deska, ale… Už to přece jen trošku zavánělo nudou, jen se utápět v melancholickém rozpoložení a jeden dva kousky, které by to vzaly trošku od podlahy by vůbec neškodily. Kapela během nahrávání aktuálního alba na svém webu avizovala, že k jistému zdrsnění dojde, což jsem si zapamatoval a nyní ta slova přiložil k vydané realitě.

 

The Greatest Show On Earth neřeší minuty, skladby se neskromně rozpínají v čase a zanedbán nezůstane žádný, byť třeba nepodstatný detail. Prostoru se nabízí dostatek, protože Airbag nejsou o technických finesách, ale o důkladném prožití atmosféry, která volné okraje pracovního pole prostě vyžaduje. Proto i nyní na rozlehlých plochách melodií dominují spíš poklidné kompozice, jež se zvolna a nerušeně otevírají jako květy. Každá vlající odnož, která se oddělí od nosného kmene má možnost rozvést svoji existenci až k dosažení svého smyslu a nám se nabízí šance pro její dokonalé prozkoumání. Nenáročné a pomalé bicí hru nikam neženou, jen zvolna zabodávají rytmické body do pomyslné, abstraktní mapy, v níž by se bez nich těžko orientovalo. V popředí pozornosti vystupují kytary, jejichž nádherná malba se vrací v tichých ozvěnách a vyplňuje prostor do posledního místa. Hodně se dbá i na akustické pasáže, ve kterých se výrazněji prosazuje basa a najít se dá i klávesový díl skládačky. Zpěv dbá na zachování rovnováhy a s jemnou prací nástrojů se nepřetahuje o pozornost. Dodržuje stanovený kurz a je ho spíš míň než víc.

 

Tohle vše příliš nekoresponduje s avizovaným přitvrzením, na které jsem čekal. Jen s přimhouřenýma očima uznávám, že otevírák Surveillance (Part 1) se po rozespalém začátku může jevit jako celkem živá záležitost, která slušně odsejpá, ale to je maximum. I její sestry Surveillance (Part 2 – 3) v sobě občas najdou energii trošku rozvlnit parket, ale v celkovém kontextu jde spíš o projevy manických záchvatů bipolárně narušeného jedince. Náhodné výkyvy energie zcela zahluší jemnost ostatních kusů ve sbírce. Tomuto albu, stejně jako minulému, vládne melancholie a klidné rozjímání.

 

Šest písní hravě zaplní padesát minut, které si musíte pro poslech rezervovat. Pro někoho dost, pro jiného akorát. Já musím přiznat slabé zklamání, snad jsem čekal něco jiného, než v čem jsou Airbag dobří a co už považuji za samozřejmost. Že album dosahuje kvalit minulosti je nepochybné, ale o nějakém výrazném kroku vpřed nemůže být řeč.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Eš / 15.11.15 13:45odpovědět

Pro fanoušky Floydů velmi příjemná záležitost.

Victimer / 10.3.14 13:12odpovědět

Airbag jsou jednou za kapel, které si vždycky rád poslechnu, přestože slušný dojem z desky poměrně rychle vyšuměl... ale třeba se vrátí....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky