Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S projektem Akhlys je spojena podivná a morbidní tvář hledící z obalů jeho nahrávek. Strašidelná babizna dokáže nahnat strach a představa, že něco takového by mohlo vybírat peníze na pánských záchodcích mě vede k jistotě, že bych přetlak měchýře ventiloval do kalhot. Zrůdný pohled na nás hledí ze všech řadových alb, u debutu však ještě nebyl tolik vyprofilován. Ve spojení s hudbou pak jde o nové synonymum pro slovo zlo. Akhlys jej definuje podobně jako jeho bratr Aoratos. Z jednoho rodu je skladatelské střevo i zvuková špína, která minimálně poslední alba obou entit určuje. Sestava nepředstavuje žádné tajemství, obě persóny zodpovědné za Melinoë působí zároveň i v Aoratos. Srdcem všeho je chlapík, který si nechává říkat Naas Alcameth. To on stvořil obě zlé duše, on je zodpovědný za následky. Na něj jsou navázaní další hudebníci, kteří se podílejí buď na živých vystoupeních Akhlys nebo v případě Aoratos tvoří širší základ kapely. Jak jsem naznačoval v úvodu, je to široce rozvětvená rodina, která má spoustu odlišných větví. Z těch známějších to jsou Nightbringer, BestiaArcana nebo Suns Of Sorath. Coloradský propletenec známých a kámošů evidentně funguje, s tímhle faktem ovšem jde ruku v ruce riziko, že nahrávky budou narážet na mlhu nejasné identity a zamlženého původu.

Takže tu máme album Melinoë, které čpí nepopiratelnou atmosférou. Je to zlo, čiré a démonické, jaké vám z chlupů na předloktí postaví slušný kartáč. Jde o ryzí příklad toho, jak málo stačí k tomu vyvolat náležitý dojem. Žádná filharmonie, primitivní skladatelský vklad, pouze jedna výraznější linka obklopená chaosem. Vše umocněno nekvalitním, zastřeným zvukem, který bychom měli nazvat správným jménem, tedy hlukem. Z jeho těžko definovatelné podstaty zřetelně vystupuje kvílivá kytara tvořící hlavní melodii. To ostatní je špinavý kompars, jemuž vládne bubenický mistr, který jako šílený forman žene svůj rytmický dostavník nelítostným cvalem kupředu. Sypačky, činel, kulomety v kopácích. Společná zběsilost jeho kotlů s kytarovým hukotem v těch nejdivočejších partiích je kvintesencí blackmetalové zuřivosti a vede mě k podobně hříšným myšlenkám jako tomu bylo u Aoratos, což je logické. Skladby pro silnější dojem často vyvěrají z temných inter a dohasínají v hučícím vlnění spodních proudů. S každým začátkem a koncem se otevírají a zavírají těžká vrata od leprózních katakomb a nikdo neví, co se z nich vyvalí. Můžeme jen tušit a chvět se pod náporem prvních tónů.

Asi jedinou bolestí  Melinoë je těsný příbuzenský vztah s jejím bratrským projektem. Ten se mi zdá černější, tvrdší a ještě víc nenávidějící to lidské v nás. Při slepé degustaci by ale nebyl problém si obě kapely splést. Akhlys v mém soukromém kabinetu momentálně budou hrát druhé housle, hlavně proto, že jsem Aoratos poznal dřív. Ale rozdíly jsou malé, ne pro každého významné a lehce zaměnitelné. Melinoë má koule stát se královnou. Proto za stejný počet bodů jako skroro dva roky staré Gods Without Name.