Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Al-Namrood - Estorat Taghoot

Al-NamroodEstorat Taghoot

Bhut28.5.2010
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Druhá řadovka vynikající Arabské bandy Al-Namrood. Blasfemie orientálního kalibru. Jedinečná věc!

Kdo by to byl řekl, že právě v Arábii se vylíhne black metalové těleso. To v celku ještě nic neznamená, ovšem black metal podaný kapelou AL-NAMROOD není nic obyčejného a fádního. Jedná se o zcela výjimečnou skupinu, která zkrátka umí. Jejich počátky jsou datovány do roku 2008 a hle, po dvou letech existence mají na kontě jedno demo, split album a dvě dlouhohrající řadové desky. Poslední z nich se jmenuje „Estorat Taghoot“ a zdá se býti dosavadním vrcholem tvorby této smečky. Minulá neméně zdařilá deska „Astfhl Al Tha'r“ jen nastínila styl, jak se hraje metal v Arábii. Je to vskutku něco úžasného a velmi chytlavého. Krom nekompromisních nářezů, které Al-Namrood opravdu umí skvěle zahrát, jsou v jejich hře dominantou orientální melodie. Ty jsou buď zahrány na tamní folkové nástroje, či klávesy, ale jejich tóny jsou vsazeny i do hutně naboostrovaných elektrických kytar. Není divu, že jejich oblíbenost tedy stoupá, jelikož toto se jen tak nevidí. Na nové desce se kapela věnovala více metalovému jádru a její dravost je skutečně nepolapitelná. Ale v okamžiku kdy do hry vstoupí melodie zahrané na nějaký nemetalový nástroj, ocitne se posluchač mezi stovkami písečných dun a nechává se unést libými tóny. Drsný charakter není třeba zdůrazňovat, důležitý prvek hudby tohoto uskupení jsou právě ony melodie, bez kterých by tato kapela jen stěží pronikla.

 

Začátek alba vytváří jakési intro tvořené temnou hrou arabských lidových nástrojů a zejména kláves. Navozuje tak mystickou atmosféru, která má posluchače provázet po celou dobu poslechu tohoto díla. Ovšem při nástupu druhé písně se spustí totální armagedon. Nekompromisní black metalová řež s melodiemi arabskými. Dvojka opět nastolí své běsnící inferno, ovšem tentokrát s drobným rozdílem, že do hudby je přidáno více vstupů s folklorními nástroji a klávesami. Své nálady během trvání celkem dosti střídá, ne že by nějak výrazně povolila v tempu, ale spíše obměňuje melodie a jejich způsob podání. Čtvrá píseň začíná trochu nervozně, ale během chvíle se přemění v black metalový nášup. Krom drsného projevu oplývá výbornými melodiemi typickými pro arabskou zem. O něco pomalejší tempo přichází s následující Endma Tuqsaf Al Ruoos, ale i tak si skladba neubírá dravost a ničivou mystickou atmosféru. Ukrývá v sobě i jemnou pasáž, která snivého posluchače zanese mezi písečné duny. Z krátkého snění ho následně probudí návrat black metalových nástrojů včetně zpěvu samotného. Výborná šlapavá instrumentálka s folklorními prvky dálného orientu má své pořadové číslo šest. Z jejího středního tempa nás vymrští její následovník Fe Youm Thaqeef, který v sobě ukrývá několik pasáží s ryze arabskou tématikou. Z její dvojí nálady se posluchač přenese do pomalejších vod, které jsou lemovány nádhernými melodiemi. Výborná to záležitost. Devátá Laylat Ghabra’a se opět chopí nástrojů nejtvrdších a nejostřejších a nenechává vydechnout. Jedná se nyní spíše už o tuctovou a vycpávkovou skladbu, ale i tak má velkou váhu a moc. Hutná, tvrdá a při tom pomalá předposlední píseň Asda‘ Al Dmar dostává označení za jednu z nejlepších, co se na desce urodilo. Hojně využívá klávesy a folkové arabské nástroje. Má utahané tempo se zabíjejícími složkami. Neuvěřitelně silná a tvrdá skladba. Konec alba vytváří instrumentální kus. Píseň má středně pomalou rychlost a vcelku jednoduchou melodii. Ovšem zakomponována je opravdu mistrně. Velmi příjemný poslech a v podstatě i oddych po celkové smršti. Jedná se o velmi zdařilou nahrávku, toto album vřele doporučuji všem black metalistům, či metalistům mající v oblibě melodie a hlavně těm co hledají něco netypického.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky