Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Al-Namrood - Heen Yadhar Al Ghasq

Al-NamroodHeen Yadhar Al Ghasq

Bhut5.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Heen Yadhar Al Ghasq je svěží, pestrá a snadno přijatelná, ovšem některé její kroky vedou do míst, kde se už párkrát prošlo. Stále jde ale o prvotřídní jev v atmosférické black metalové scéně.

V současnosti snad v Saudské Arábii není slavnější metalová kapela než Al-Namrood.  Na dunách se pohybují téměř šest let, takže věřím, že ne všem bude jejich jméno zcela cizí. Zvláště když přičteme skutečnost, že letos kapela vydala již čtvrtou řadovku. Nutno předeslat, že se opět povedla.


Co se mi na novém albu حين يظهر الغسق líbí, je především jeho akorátní délka. Sedm skladeb v rozmezí necelých čtyřiceti minut je prostě fajn. Člověk se namlsá měrou střídmou, takže nezbývá ani hlad, ani nedojde na přesycenost. Samozřejmě že spokojenému trávení nahrává především barvitost hudby samotné, která u Al-Namrood dosahuje pestré škály, ale k ní až za chvíli. Nemohu se v úvodu nezmínit o personální změně, konkrétně na postu zpěváka, což je nejfrekventovanější pozice v celé existenci skupiny. Mukadarse, Mudamera a posledního Learza letos vystřídal Humbaba. Jméno, či pseudonym v našich končinách působí dost úsměvně, přičemž se mi vybavuje především popěvek z Královského reggae. Ale nechme žerty stranou, jelikož Humbaba do kapely přinesl nový výraz. Ten se projevuje pochopitelně v barvě hlasu, která je pro Al-Namrood dosud netypická – čistší, srozumitelnější. Ruku v ruce jde i způsob frázování, který více odpovídá orientálnímu stylu, než jak tomu bylo dříve, kdy znělo klasické mumlání a vrčení zpoza minaretů.

 

Zadalší je důležité si uvědomit, že texty nesahají do příliš dlouhých eposů, ale jsou krátké a po dobu hraní se zpěv vlastně objevuje jen okrajově. Pánové totiž kladou důraz na melodie, které tvoří hlavní pilíř celého repertoáru. Znalec starší tvorby patrně nebude nijak překvapen, jelikož se opět hojně využívá strunných nástrojů a perkusí. Pro novopečeného zájemce to bude patrně obrovská síla. Právě v oněch orientálních melodiích zahraných na tamější folkové nástroje spočívá jádro a kouzlo kapely. Melodie jsou totiž dost pestré a skutečně barvité. Pro ucho Evropana je to právě ono kouzlo orientu, kterého (zatím) nejsme plně nabaženi, proto nás spolehlivě uhrane v podstatě jakákoliv linka s typicky kolísavou strukturou.

 

Do celkového soundu jsou pak mistrně vmíchávány black metalové postupy, takže odrovnat nepřipraveného posluchače umí kapela spolehlivě. Zaujme každičkou pasáží a navíc nově obohacuje svůj repertoár o zajímavého vokalistu. Lze tím tedy snadno vydedukovat, že kapela se vyvíjí, nestagnuje, ale stále zkouší nové věci. Už třeba i to, že tato nahrávka se nese především v poklidnějším tempu, než jak tomu bylo v rané tvorbě. Jenže když si odmyslíme nový vokál, který ostatně zastává nevelkou část alba, zůstane obnažená kostra alba prvního, tedy استفحل الثأر. První deska byla sice hrubší, divočejší a působila jako zjevení, ale obdobný základ je v celku evidentní. A to i přes lehký zvukový vývoj, který si sice stále ponechává ošklivý, ostrý punc, ovšem oproti předchůdcům je zas o krůček čistší a čitelnější.


Jak to celé uzavřít? Rozhodně ne konstatováním, že poslední album je vykrádačkou prvního. Nové album je totiž výtečně seskládané a jednotlivé skladby mají velký potenciál. Deska je svěží, pestrá a snadno přijatelná, ovšem některé její kroky vedou do míst, kterými se už párkrát prošlo. Nicméně jde stále o prvotřídní jev na atmosférické black metalové scéně, ten duch orientu je zkrátka rezonující.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky