Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Al-Namrood - Heen Yadhar Al Ghasq

Al-NamroodHeen Yadhar Al Ghasq

Bhut5.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Heen Yadhar Al Ghasq je svěží, pestrá a snadno přijatelná, ovšem některé její kroky vedou do míst, kde se už párkrát prošlo. Stále jde ale o prvotřídní jev v atmosférické black metalové scéně.

V současnosti snad v Saudské Arábii není slavnější metalová kapela než Al-Namrood.  Na dunách se pohybují téměř šest let, takže věřím, že ne všem bude jejich jméno zcela cizí. Zvláště když přičteme skutečnost, že letos kapela vydala již čtvrtou řadovku. Nutno předeslat, že se opět povedla.


Co se mi na novém albu حين يظهر الغسق líbí, je především jeho akorátní délka. Sedm skladeb v rozmezí necelých čtyřiceti minut je prostě fajn. Člověk se namlsá měrou střídmou, takže nezbývá ani hlad, ani nedojde na přesycenost. Samozřejmě že spokojenému trávení nahrává především barvitost hudby samotné, která u Al-Namrood dosahuje pestré škály, ale k ní až za chvíli. Nemohu se v úvodu nezmínit o personální změně, konkrétně na postu zpěváka, což je nejfrekventovanější pozice v celé existenci skupiny. Mukadarse, Mudamera a posledního Learza letos vystřídal Humbaba. Jméno, či pseudonym v našich končinách působí dost úsměvně, přičemž se mi vybavuje především popěvek z Královského reggae. Ale nechme žerty stranou, jelikož Humbaba do kapely přinesl nový výraz. Ten se projevuje pochopitelně v barvě hlasu, která je pro Al-Namrood dosud netypická – čistší, srozumitelnější. Ruku v ruce jde i způsob frázování, který více odpovídá orientálnímu stylu, než jak tomu bylo dříve, kdy znělo klasické mumlání a vrčení zpoza minaretů.

 

Zadalší je důležité si uvědomit, že texty nesahají do příliš dlouhých eposů, ale jsou krátké a po dobu hraní se zpěv vlastně objevuje jen okrajově. Pánové totiž kladou důraz na melodie, které tvoří hlavní pilíř celého repertoáru. Znalec starší tvorby patrně nebude nijak překvapen, jelikož se opět hojně využívá strunných nástrojů a perkusí. Pro novopečeného zájemce to bude patrně obrovská síla. Právě v oněch orientálních melodiích zahraných na tamější folkové nástroje spočívá jádro a kouzlo kapely. Melodie jsou totiž dost pestré a skutečně barvité. Pro ucho Evropana je to právě ono kouzlo orientu, kterého (zatím) nejsme plně nabaženi, proto nás spolehlivě uhrane v podstatě jakákoliv linka s typicky kolísavou strukturou.

 

Do celkového soundu jsou pak mistrně vmíchávány black metalové postupy, takže odrovnat nepřipraveného posluchače umí kapela spolehlivě. Zaujme každičkou pasáží a navíc nově obohacuje svůj repertoár o zajímavého vokalistu. Lze tím tedy snadno vydedukovat, že kapela se vyvíjí, nestagnuje, ale stále zkouší nové věci. Už třeba i to, že tato nahrávka se nese především v poklidnějším tempu, než jak tomu bylo v rané tvorbě. Jenže když si odmyslíme nový vokál, který ostatně zastává nevelkou část alba, zůstane obnažená kostra alba prvního, tedy استفحل الثأر. První deska byla sice hrubší, divočejší a působila jako zjevení, ale obdobný základ je v celku evidentní. A to i přes lehký zvukový vývoj, který si sice stále ponechává ošklivý, ostrý punc, ovšem oproti předchůdcům je zas o krůček čistší a čitelnější.


Jak to celé uzavřít? Rozhodně ne konstatováním, že poslední album je vykrádačkou prvního. Nové album je totiž výtečně seskládané a jednotlivé skladby mají velký potenciál. Deska je svěží, pestrá a snadno přijatelná, ovšem některé její kroky vedou do míst, kterými se už párkrát prošlo. Nicméně jde stále o prvotřídní jev na atmosférické black metalové scéně, ten duch orientu je zkrátka rezonující.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky