Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tyto "Cesty z duše" nejsou jen obyčejným sdělením, na jehož konci je euforie, nybrž složitou výpovědí, která překročila práh dospívání a o své místo na slunci se musí rvát mnohem víc, než v minulosti.

Očekávaný potomek ke dvojici starších bratrů byl počat hluboko v roce minulém, tak aby bylo jeho svěží jméno spojeno s rokem novým. Jen pět dní podlehlo neúprosnému času a ten šestý již mezi své dobré skutky mohl započítat vydání třetího alba melancholických básníků Alcest, které slyší na jméno Les Voyages De L'Âme. Projekt a jeho minulost si zdobím ve svém bytě jako poletující vločky v éteru docela často, promlouvám spolu se zhudebnělými epickými verši a propadám relaxačním metodám dua z Paříže. Téměř dva roky od skvěle přijatého alba Écailles de Lune, které šlo vystopovat v nejedné statistice omámeného redaktora za rok 2009, nastal pravý čas pro zkomponování nového materiálu. Jeho role je ovšem těžká, s břemenem minulé desky, jejích kvalit a z toho plynoucích velkých očekávání.

Má cesta k Les Voyages De L'Âme byla hodně trnitá. Album se sveřepě drží svého uzavřeného světa a nenechá jen tak proklouznout obyčejné živé duši. V první momenty člověk nepodlehne jakékoliv z mála podmanivých nabídek k nalezení společné řeči. Taje a vnitřní sny Alcest jsou tentokrát velmi důkladně uschovány a vylezou na povrch až ve chvíli, kdy je člověk s objevením té správné cesty na pokraji sil. Novinka je spojená nádoba bez jediného úhybného manévru kudy vytéct ven z její dané atmosféry. Proud desky pak čelí jednotvárnosti, kterou se snaží rozbít silnější střípky z mozaiky, ale ty zdaleka nejsou tak silné jako v minulosti. Jsou jen vlnkami na klidné hladině, v bezvětří, v až netypickém souznění. Neříkám, že dřívější tvorba Alcest byla kdovíjakým experimentem či vzájemně rozhádaným materiálem, to by se rázem skvělý pocit dávno vytratil a dny minulé bych ani nezmiňoval. Ale jednotlivé pasáže byly významně zapamatovatelné a dokázaly na sebe nabalit ty další a utvořit tak společně velké věci.

Les Voyages De L'Âme je po stránce kompaktnosti tím nejvyspělejším albem Alcest. Stejně jako je novinka kompaktní, tak je svým způsobem plochá. Dezerty v podobě laskomin z dílny Neige - Winterhalter se nepodávají na počkání. Album přesto nepůsobí nevýrazně, naopak svá rafinovaná zákoutí odkrývá po troškách a v delších časových inervalech. Trpělivost je tou vlastností, jenž musí člověk vynaložit a začnou se dít věci i zde. Jen to o něco déle trvá... V poslední dny (a času bylo opravdu dost a dost) jsem konečně pronikl v prvotně stojatý luft novinky a nacházel mnohé z ozdob, podobné perlám, které se o týden dřív zdály být jen zpřetrhaným náramkem zklamání. Alcest na nové desce dospěli. Jak ve výrazu, tak v celkovém přístupu ke skládání. Kuriózní na tom všem je, že právě tyto okolnosti si vybírají svou daň, jakkoliv se zdají být pozitivními a neodvratně prospěšnými. Ač je na novém albu mnoho hezkých či podnětných míst, ve finále stejně sklouzne do přílišně monotónních křivek a degraduje tak vyřčené výše. Je to tak trochu boj s vlastními pocity, ve kterém nakonec zvítezí ten kritický, ale přitom naslouchající svému oponentovi.

Alcest nahráli album, které udivuje svou provázaností, ale zároveň místy nudí. Nadprůměrnou nahrávku přibržděnou nevzrušivostí a ve stínu předchozí desky. Výsledkem jsou pak mírně rozporuplné pocity, které ale naštěstí nebolí, jsou jen důvodem k zamyšlení. Rozhodně bych album nepřirovnával k vyčpělému materiálu a pokusu o cosi zajímavého Old Silver Key, kde se Neige také prezentoval. Tohle ustrnutí naštěstí jeho domovské kapele ještě nehrozí. Alcest jsou mnohem dále a výše, což na novince potvrzují. Krajina kapely je nadále tou kouzelnou zemí jako v minulosti, jen ta dnešní zastávka v košatých korunách stromů není tak neobyvklá a výrazně k zapamatování jako dřív. O to navštěvovanější se ovšem stává, protože zvědavost je v tomto případě skutečně na místě.