Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dva roky od nesnadného strávení Les voyages de l'âme, které nakonec zapůsobilo víc pozitivně, než jsem původně čekal, jsou Alcest zpátky. Vždy, když se objeví nová zaručená zpráva o pohybu v této formaci, kde je hlavním hlasatelem vábivých ozvěn princ Neige, má se člověk na pozoru. Alcest se stali pojmem, kapelou, která si nadefinovala svůj styl nehledě na to, jestli se zrovna nachází na jeho ostřejší či líbivější hraně. Vše to nakonec pěkně hladí po tváři přesně tak, jak to Neige umí - "ruky boskávám, jsem smutný, ale k mání a půjdem si o tom popovídat do parku na lavičku, kde mi usneš na rameni".

Nové album je sexy. Možná víc než ta starší a možná nejvíc vzhledem ke kapelám, které si broukají své písničky na podobné notě jako Alcest. Nové album je také prosté na metalové kořeny souboru, tiše si plyne slunečními paprsky a šeptá hezká slova do ouška. Shelter je opravdu příjemný společník na nenáročné chvilky, kdy si člověk zavelí k odpočinku a významně uleví tělu. Poslech Alcest sice svádí k podobnému lelkování od nepaměti, dnes je to ale ještě snadnější. Hezké kytarové melodie střídá klavírek, atmosféra letního vánku a typický Neigeho vokál v rozšafně se tetelících skladbách, které jsou sice na podobné vlně, ale silné momenty jim neschází. A že by se album slévalo v jeden (byť milý) tvar, jako tomu bylo u minulé, výpravnější desky, se dnes nestává. Jako největší zvlášnost lze zmínit produkční dohled B. J. Birgissona, který kapele vdechl trochu ostrovní atmosféry domovského Islandu, ale na celkový projev Alcest to zásadní vliv nemělo. Jde jen o hostujícími muzikanty vykreslené doprovodné prvky, u nichž se mysl dostane na podobnou vlnu jako u Sigur Rós. Ale tohle se dalo předpovídat na počkání.

Je pravda, že Shelter provází přesně opačný efekt jako u Les voyages de l'âme, které klamalo tělem, i když do duše šlo nahlédnout bez obav. Nové album pro letní večery zdobí jasné a výrazné melodie. Ty zahřejí u srdce, ale postupem času jejich plamínek vyhasíná. Albu se nedá vytknout nic z jeho podmanivosti, ale jistou povrchnost už ano. Je to ten typ společníka, co zaujme první větou, ale dál už se trochu opakuje a pozornost věnovaná jeho výkladu začne pomalu klesat, až se začnou ztrácet první slova a pak i celé věty. První odpálený singl Opale toho budiž ideálním příkladem. Je tak jemný a plachý, že se ho stačí dotknout a už poletuje jako chmýří vzduchem. A poletuje tak dlouho a stejným směrem, až to zaručeně musí přestat být zajímavé. Na albu jsou silnější pecky, ale žádná z nich nezapustí kořen natolik, aby vytvořila dojem něčeho zásadního a vybarveného do přepychu.

Shelter je prostě laskavé album, u kterého se dá hezky nudit, ale to nemůže trvat věčně. A netrvá. Alcest nastavili možná až příliš ledabylou tvář a lehký nezájem jde i z jejich skladeb. A jsme zpátky u šeptání. Jak krásné je mu naslouchat, když jej slyšíte od blízké osoby a je samozřejmě krásné i od Alcest. Rozdíl je v tom, že když máte štěstí, tak vás ta milá slůvka neopustí do konce života, zato ta od Alcest už za pár dní...