Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alice In Chains - Black Gives Way to Blue

Alice In ChainsBlack Gives Way to Blue

Michal Z19.5.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grunge není mrtev. Skutečným rytířům, hodných tohoto řádu, chvíli trvalo, než vyjeli ze své pověstné hory, aby zasáhli v dobách nejtěžších. Vynikající album po všech stránkách.

Layne, můžeš začít odpočívat naplno. Tvůj odkaz žije nadále a tvá památka bude s láskou udržována. Nyní už nechej svoji, chemií zdrancovanou duši odpočívat ve věčném klidném přítmí. Po čtrnácti letech je možno s jistotou říci, že Alice In Chains jsou v plné síle zpět. Svůj motor nahazovali do otáček obezřetně, jako restaurátoři dlouho rezivějících plechových skvostů. Nový pěvec DuVall doplňuje hibernující čtyřválec. Náhrada to jest velmi citlivá, s potřebnou patinou, hodící se pro tři přeživší válce, zdemolované po nárazu do syntetické bariéry. William přináší to, co trpělivá mravenčí práce renovátora veteránů. Nová kvalitní součást dokáže rozjet zahálející koráb na smetišti vzpomínek. Navázat na dávnou linii se podařilo s přesností neurochirurga a rozvahou chladného válečného stratéga. Majestátnost s temnou hloubkou a depresivní aurou se daří navodit spolehlivě. Možnost dostat se v čase zpět nabízí comebacková, meziprostorová nahrávka „Black Gives Way To Blue“.

 

Album se nahrávalo ve studiu 606, patřící Davu Grohlovi, který o toto nahrávání velmi stál. Židli producenta zasedl renomovaný Nick Raskulinecz. Mocná kompoziční ruka Jerryho Cantrella vedla k vytvoření nejkytarovější desky v historii Alice In Chains. Kytary se popínavě vinou po celém vašem těle nepozorovaně, až vám vniknou do mozku, odkud už je nevypudíte ani prastarou nirvánou, či návštěvou zapomenuté zvukové zahrady. Skladby jako třeba úvodní „All Secrets Known“ znějí velmi uvolněně a provzdušněně, přesto jakási tíživá aura pod podlahou vás totálně obejme a vtáhne hypnoticky do sebe.

 

První dvojblok skladeb se veze především v tónině dávných praotců metalové zádumčivosti - Black Sabbath. Cantrell dokáže tahat tíživé a těžké riffy, jako je život obyčejného člověka v rozkládajícím se „kapitalistickému“ systému, uměle injektovaném rozličnými dotacemi, jemuž dochází dech a úvahy o nastolení nového zřízení nabývají na aktuálnosti. Vyčarované melodie třeba v „Check My Brain“ jsou nadčasové a probouzí hypnoticky vaši lásku k rozbořenému, polozapomenutému grungi. Naopak „Last Of My Kind“ dokáže ve vypjatějších momentech nakopat zadky všem pochybovačům a vyčistit jim hlavy náramně klenutými čerstvými sóly. Jako by mimozemská cirkulárka přeřezávala jednu planetu vedle druhé. Po bezelstném, vysoce precizním vytahování hřebů z rakví v kryptě grunge, přichází první nadějnější slunnější melodie „Your Decision“. Vyplaví vaše vzpomínky na dětství, kdy vám pramatka mazala čerstvý hutný poctivý chléb máslem a medem bez sajrajtů. Tak jemně a uvolněně se skladba vine, jako ony ingredience pod letními paprsky. Etalonová ukázka, že balady lze dělat vkusně, bez vzniku nechutenství a pachuti. Nádherná skladba, pohlazení od blízkého, návštěva starých dobrých přátel, spojená s harmonickou pitkou neodolatelně aromatických silných drinků, stvořených s láskou k darům přírody a potem.

 

„A Looking In View“ – další zdobně vytesaný, monumentální, hraniční grunge kámen! Více slov netřeba plácati. Jedna temnější atmosféra je překrývaná druhou. Skladba mnoha tváří plná dynamiky a střídání výrazových prostředků, bohatost rytmická i vokální je značně nadstandardní. Alice In Chains jsou mistři nálad a vědí, že temné hřmení vynikne lépe v kontrastu s méně hlučnými okamžiky. „When The Sun Rose Again“ jest příjemným akustickým odpočatím si od depresivních nálad a působí osvěživě před dalšími příboji. Tyto jsou ryze klidné leč přetěžké, evokující svojí lehkostí jiný typ hudby, než ve skutečnosti posloucháte, dokud vše nepřeořou hluboké kytarové brázdy „Acid Bubble“. Koncové zátiší alba se točí především v klidové rovině, plné upřímných výpovědí a opravdových nálad. Nikam se nepospíchá, sází se na naléhavost výpovědi, což jde kapele na výtečnou. Nit vinoucí se z daleké minulosti Alice In Chains nepřetrhli, ani ji neobarvili na modernější odstín. Titulka uzavírající album „Black Gives Way To Blue“ je věnovaná památce Laynea Staleyho. Tklivá osobní rozlučka, kterou podpořil svým příspěvkem návštěvník Elton John na klavír. Sbohem Layne, vítám nové Alice In Chains, kteří svým počinem opodstatnili své současné bytí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky