Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alice In Chains - Rainier Fog

Alice In ChainsRainier Fog

Jirka D.16.10.2018
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (# 538417082)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Alice In Chains se v druhém období své existence už naplno usadili v nové, metalovější poloze a aktuální deska jasně ukazuje, že jim temnější tóny náramně sluší.

Jestli se snad někde mezi hudebními fanoušky najde někdo, kdo nezná Alice In Chains, zaslouží si naši plnou podporu s maximální možnou mírou empatie. Pravděpodobně za to nemůže. Tahle kapela je minimálně pro mě jedna z těch, u které stárnu a u které to hlavně cítím v kostech. Když Layne Staley zemřel, bylo mu třicet čtyři a z toho mě teď trochu mrazí. Bylo to v roce 2002, kapela za sebou měla patnáct let fungování, tři výborné desky definující žánr, k tomu dvě stejně tak výborná mini alba Sap (1992) a Jar of Flies (1994), a třeba i skvělý živák v rámci MTV Unplugged (1996). A taky moje plné sympatie, což se počítá haha.

 

Od návratu na scénu v roce 2005 uběhlo už hodně vody a byl to jeden z těch návratů, jakých nebývá mnoho. Důvod? Našel bych minimálně dva - za prvé comebacková deska Black Gives Way to Blue (2009), která definovala nový zvuk kapely a stala se symbolem. A za druhé Jerry Cantrell, Sean Kinney, Mike Inez a William DuVall, protože tahle sestava je zárukou, jejíž akcie s postupem doby ani zdaleka neztrácí. Naopak. I když pravda, u předchozího alba The Devil Put Dinosaurs Here (2013) jsem trochu zapochyboval, i dnes bych jej lehce zkrátil, ale i tak se do něj nakonec zamiloval. Novinka je na tom ve startovních blocích o poznání lépe.

 

Alice In Chains band

 

Rainier Fog je název desky inspirovaný stratovulkánem Mount Rainier, který leží 87 kilometrů jihovýchodně od Seattlu a o kterém si můžete něco naštudovat na wikipedii. Je to taky deska, která dorovnává počet nahrávek “před a po” na shodné tři. A taky je to deska plná vzpomínek, smrti, starých přátel a starých časů. Dovolil bych si tvrdit, že Alice nikdy nezněli tak tíživě a tak temně. Jestli jsem o odstavec výš psal o tom, že album Black Gives… definovalo nový zvuk kapely, slušelo by se dodat, že jde o zvuk metalovější a hlubší, než jakým se kapela prezentovala v Staleyovském, v podstatě alt-rockovém (grunge) období. A Rainier Fog jde v tomto ohledu asi nejdál ze všech tří posledních nahrávek a troufám si tvrdit, že komu koluje v žilách temně zelená krev Type O Negative, bude nadmíru spokojen i zde.

 

K albu bylo vypuštěno hodně řečí o tom, co je obsaženo v textech, co se komu honilo hlavou, když skládal tu kterou píseň, a i když jsou to jen řeči, z alba jakoby vzpomínky na staré časy, zaniklé kapely a mrtvé kamarády skutečně vyzařovaly. Alice se (nejen) pomyslně vrací do Seattlu, ke svým kořenům, k Staleymu, Mikkeu Starrovi a jako vyjadřovací prostředky volí jednak hodně hutné a těžké kytarové riffy a jednak naprosto vynikající harmonický souzvuk hlasů Cantrella a DuValla. Společná síla jejich zpěvu je obchodní značka kapely a dokáže povznést i na první poslech lehce fádní skladbu (Never Fade) úplně do jiných sfér.

 

 

Textově i hudebně je deska z převážné části dílem samozřejmě Cantrella a je tedy jasné, že nepřináší žádné překvapení, ale spíš představuje upevnění jistot a dříve vydobytých pozic. Jednou z výjimek je hodně temná skladba So Far Under s vynikajícím DuVallovým kytarovým riffem, jaký předvedl stejně tak na minulém albu ve skladbě Phantom Limb (a byl to podle mě nejlepší riff celé desky). Z tohoto pohledu je velká škoda, že se DuVall nedostává ke skládání v mnohem větší míře. Jeho ještě tíživější hudební jazyk by se k aktuálnímu rozpoložení hodil jako nikdy.

 

Celkově ponuré atmosféře nahrává i grafika desky, která je po předchozím albu opět dílem Ryana Clarka a která je dost možná nejlepší v rámci diskografie kapely. Aspoň tak to na mě teď působí a v kontextu tíživých melodií rozehrává další pocity nad rámec pouhého poslechu. Vedle toho poněkud rozporuplný dojem zanechává zvuk, který zcela nepřekvapivě nezapře profesionální produkci, ale bez ohledu na ne tak brutální kompresi patří stále k těm, kterým na náročnějším posluchači až tak moc nezáleží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 17.10.18 17:02odpovědět

Já tam ten metal taky moc neslyším, ale to album těžké je. Dřív šlo o syrové, špinavé věci, dnes je to sametovější, ale jde z toho cítit zatracená váha. A strašně se mi to líbí!

tom / 16.10.18 16:18odpovědět

Taky moc nesouhlasím, zejména s tou novou více "metalovou" polohou. Mám pocit, že to je spíš naopak, že starší éra byla drsnější a nová je taková víc na pohodu. Nejen hudba ale zejména zpěvy mi na novince přijdou chvílemi až příliš melodické. Novinka za mě spíš zklamání, z Duvall éry vede Black Gives..

Coornelus / 16.10.18 13:16odpovědět

Ahoj, zajímavý názor. V podstatě vše cítím naopak a pro mě, zatím!, absolutně nejslabší záležitost kapely. A to jsem se hodně snažil se do toho dostat. O tom co bylo dřív a je teď, se nemá cenu bavit... Pravda, mluví ze mě "špína", která mě formovala :-)

Jirka D. / 16.10.18 13:30odpovědět

V tom případě zkus nové Mudhoney, tam se zastavil čas. A baví mě to taky moc.

Victimer / 16.10.18 9:41odpovědět

Raining Fog mi sedlo a v mém pomysleném žebříčku posledních tří desek je číslem 2. Éra po Stayleym mi vyhovuje ještě víc než s ním, každopádně Alice In Chains jsou srdcovka, bez které by byl můj svět chudší. Jednoznačně spokojenost (vlastně se vším co kdy vydali).

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky