Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Altar Of Plagues - Teethed Glory And Injury

Altar Of PlaguesTeethed Glory And Injury

Sorgh3.3.2014
Zdroj: Mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Závěr jedné originální epizody na poli depresivního black metalu zůstal na našem webu neprávem opominut, proto splácím zapomenutý dluh pozdním epilogem rozeným v bolestech vynervované hlavy. Altar Of Plagues před smrtí vydali desku natolik podivnou a děsivou, že snad právě vybuzený strach může stát za jejím přehlížením.

Jestli se kapela rozpadla v souvislosti s touto špinavou záležitostí zůstává otázkou. Můžeme si jen domýšlet, proč zanikl originální projekt, který ať už se líbil nebo ne, dokázal rozvířit hladinu žánru originálním přístupem a získal si nemálo fanoušků. 

 

U mě se dílo zpočátku moc neohřálo. Po několika nesmělých pokusech jsem si raději naordinoval lázně a nechal marné snahy přijít mu na kloub. Během roku došlo k několika dalším pokusům, vždy jsem nahlédl trošku hlouběji, po centimetrech jsem se dostával k jádru pudla, ale jako celek jsem to strávil až nyní. Rok práce a tvrdého odříkání, to vám povídám. Vždyť už ten její zvuk je příšernost sama! Věřím, že úmyslná, aby se eliminoval zájem lehkověrné chátry. Tohle je práce pro trvale postižené jedince, kteří už prošli nějaký vývojem a dokázali si v hlavě dostatečně rozevřít kleště tolerance.


Lépe na tom budou posluchači blacku a depresivních záhybů temně metalové hudby, kterým není cizí šílenství moderních směrů, industriálem načichlá špína odpadních stok a sebevražedné myšlenky autorů. Ale ani ostatní nejsou předem odsouzeni k neúspěchu, chce to jen správnou náladu a kapku pochopení. Podivně zní vše na albu nanesené. Od kytar pyšnících se zvukem řezných kotoučů v nejvyšších otáčkách, které řežou stěny tmy na fragmenty až po častou absenci výrazné basy. Do kontrastu s tímto syrovým soundem do nás buší těžké elektronické basy a zpětná vazba, jejichž rezonanci odpružíte až hluboko v patě. To jsou hraniční kameny nahrávky, mezi kterými se odehrává industriálně blackový maelstrom. Celkový dojem je chladný a kovový, jen z něj mrazí. Vše podtrhuje neosobní a sterilní účel desky. Opakovaně mě napadá představa montážní linky, protože s takovým rejstříkem podivných zvuků se běžný občan může setkat jen v nějaké továrně. Střídající se procesy, změna pozic, aktivace strojů, vše se pyšní jiným, ještě podivnějším zvukem.


Jako smyslu zbavený působí „zpěv“ Davea Condona. Co odbývá na base, to vyvažuje zoufalým murmurem a řevem, tolik typickým pro podobná dílka. Z rozjetého marastu vysílá nemocné signály, které se stejně působící hudební stránkou tvoří jeden působivý celek. Jako bych slyšel zbytečného hlídače, který po bankrotu fabriky stále projíždí na kole svým bývalým rajónem a hledá kantýnu. Podpis ztráty jistot a černé budoucnosti. Dočkáme se i čistého hlasu, ale to je natolik vzácný úkaz, že sotva si jej začnete vychutnávat tak zaniká. Jako bílé ovce mezi černými svádí pozornost momenty naprosto se vymykající většinové hmotě. Často ambientní a silně nabasované, plné temných nálad. Nejednou samotná hudba ustupuje do pozadí a slyšíme jen hlas kombinovaný se sporadickými bubny a elektronickým hukotem. Zcela mimo kurs je chmurná rockovka se stále se opakujícími motivy A Remedy And The Fever, která se až v poslední čtvrtině vrací do černých kolejí a dosahuje odpuštění.

Peklo není co bývalo, kdepak ohně a louče. Elektrifikace došla až do spodních pater Hádu, takže v chodbách svítí a blikají elektrické lampy živené tlustými černými dráty. Kvalita nevalná, všude srší jiskry a s měnící se intenzitou okolního randálu koresponduje i osvětlení. Bliká, bliká, až zcela zhasne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 4.3.14 11:18odpovědět

Souhlasím se Sorghem. Naprosto nepřístupné album kde je cítit jakási hudební rozvázanost mezi členy. Časy White Tomb jsou nenávratně pryč, stejně jako odchod Altar of Plagues ze scény. Škoda.

Victimer / 3.3.14 7:52odpovědět

Škoda, že to zabalili. Za jejich vrchol považuju Mammal, ale i tahle poslední deska má svou kvalitu. Je to pěkná dřina, ale nakonec se ta její suchá a nevlídná tvář zalíbí. Odpočívejte v mlze pod elektrickým vedením, Altar Of Plagues.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky