Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou Island nešetříme, ale ono to prakticky jinak nejde, když on nešetří nás. Tamní blackmetalová scéna odkryla za poslední roky desítky zajímavých, někdy dokonce stěžejních jmen, a ani dnes tomu nebude jinak. Nebo vlastně bude. Altari jsou kapelou, která z typicky magmatické temnoty vychází, ale snaží se dívat dál. Posouvat už známý sound, nenechat jej ustrnout a hledat nové výrazové cestičky. Výčet jmen, která jsou pro přiblížení debutové desky Kröflueldar k dispozici, to jenom potvrzuje. Však se přesvědčte sami - od Blut Aus Nord, Judas Priest, přes Voivod a Virus, ke Killing Joke nebo Cocteau Twins. To už je pořádný stylový rozptyl, o to větší radost je ho následovat.

Kröflueldar je experimentální vulkanický metal stojící pořád na základech blacku, ale s hlavním posláním najít si širší prostor k vyjádření. Kytarista a zpěvák Ó.Þ.Guðjónsson (jinak je zase oříšek přijít na to, kdo v kapele vlastně působí) sám prohlásil, že záměrem bylo oprostit se od typického zvuku blackmetalového Islandu. V muzice Altari zůstala členitá zemitost a epika, aby mohla plynule přejít do svéráznější polohy a objevovat své zatím netušené možnosti. Altari se prostě rozhodli nebát a vyjít ven z ulity. Ta sama o sobě není tak těsná, ale některé postupy a zvuk jako celek už můžou překvapit jen sotva. Do jinak stále dunivé produkce se podařilo vměstnat nové postupy a vlivy, a výsledek je opravdu dobrý.

Altari se daří držet balanc a potom jako milé zpestření zní i jemný ženský vokál v esoterické skladbě Sýrulúður, a není to jako pěst na oko. Albu navíc prospívá krátká stopáž, která jen lehce přesahuje půlhodinku. Během sedmi songů se toho na této skromné ploše děje dost a dost. Vokály jsou vůbec oživením. Častější využití čistých zpěvů se k otevřenější cestě kolem burácející země vyloženě hodí a v ozvěnách kytar lze klidně zaslechnout i Sólstafir, když na to dojde (titulní skladba). Následující kousek Djáknahrollur je pro změnu nejdivočejší na albu a nejvíc připomíná z jakého podhoubí Altari vzešli. I když jejich vrozená neposednost a hravost posílá i tuhle skladbu na epicky psychedelický trip letící vstříc všem výzvám nad ohnivou krajinou. V Leðurblökufjandinn jako bych nejvíce slyšel postupy Norů Virus a v kombinaci s ostrovním přístupem to zní vážně zajímavě. Hin eina san je zase ostřejší, sírnatým doomem zatěžkanější záležitost, Altari zkrátka ví, odkud nabrat plný džber horké vody, když na to přijde. Poslední dvě skladby jsou pro mě vyvrcholením alba a naplno ukazují, kam až umí kapela svůj sound dostat. Vítisvilltur je představí víc nervní a avantgardní, aby závěr v podobě Grafarþögn slevil z dramatičnosti a dal víc na temnou vlnu ostrovní pohody lehce ovoněné gotikou.

Altari jednoznačně překvapili. Osobně mám k islandské BM scéně náklonnost, ale vybírám si. A tahle kapela je pro mě malým zjevením ve smyslu otevření nových možností ve svazku s typickým základem studené epiky. Nejdřív to byla malá nedůvěra, která postupně přerostla v pocit, že by bylo příliš snadné ji jen odložit. Další a další návštěvy Kröflueldar pak byly jenom pozitivní. To přetrvává doteď a samotné hodnocení nechávám s drobnou rezervou. Možná ještě naroste. Každopádně mezi nejlepší desky, co jsem letos slyšel, patří i debut Altari. Otázkou zůstává, co bude dál. Čekat dalších devět let by byl hřích.