Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
An Axis of Perdition - Apertures

An Axis of PerditionApertures

Garmfrost3.2.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost.

Industriální a dark ambientně zaměření hrůzotvůrci An Axis of Perdition svého času patřili mezi to nejzajímavější, co tato obskurní odnož black metalu nabízela. Vedle Blut Aus Nord podle mě stáli na jejím vrcholu. Po geniálním Deleted Scenes… zamířili s Urfe do soundtracku městského podzemí. Opustili metal, rock, nechali se vést atmosférou, zvuky a mluveným slovem. Je mi jasné, že tím zaskočili nejednoho blackového fandu, mě tím nadchli.

 

Proto, když hned následující Tenements… vracelo kapelu k běžnějšímu blacku, příliš mě tato regrese nebavila. S odstupem času je samozřejmě jasné, že se jednalo o vynikající počin, jenže kapela se pak na dlouhou dobu odmlčela. Po devíti letech vydali EP Effluvia, které oprášilo stín Urfe. O rok později singl Disturbance in the Perpetual Screen vrací AAOP k Deleted Scenes a předpokládám, že zmateni byli všichni.

 

Na sklonku roku 2024 vychází dlouhohrající šleha Apertures. Robotický úvod příjemně rezonuje a zneklidňuje. Ovšem hned posléze je jasné, že kapela tentokrát bude příznivější pro „normálnějšího“ posluchače, který má rád počátky kapely nebo Tenements. Tempo je hodně groove, pestré a nemilosrdné. Z hudby vnímám ohlasy starších industriálně metalových veličin. Hlas jedovatě syčí. Zlý a nelidský odér je pryč. Samozřejmě se stále jedná o těžko stravitelné skladby, kterým je třeba dát hlubší ponor a být obeznámen jak s kapelou, tak s podobně laděnou scénou. Dark ambientní vsuvky jsou tím nejzdařilejším, co Apertures obsahuje. The Undercity Await je zlo! Nebo Sewer Lethe! Ale abych byl přesnější, taková Private Acts of Abnegation svou klokotavou hnilobou zasekává drápy do mé mysli pěkně hluboce.

 

 

Není sranda vracet se po takové době. Navázat na předchozí tvorbu, pokračovat v ní, nebo ukázat, že se kapela vyvinula? An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost. Je to dobře? Špatně? To se uvidí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

D. / 25.1.23 9:43

S tímto albem jsem měl velký problém, trvalo dlouho, než jsem našel klíč k jeho poslechu. Obecně miluji kapely, které se vyvíjejí, nakonec mezi začátky a pozdější tvorbou takových The Gathering nebo Ulver jen těžko formálně hledat, mimo mimořádné kvality, jakoukoliv spojnici...a všechny ty podoby si užívám. V tomto případě ale mám ve finále pocit, že jedinou slabinou alba je skutečnost, že vyšla pod jménem ITW. Bohužel dědictví v čele s nepřekonatelným skvostem Omnio je příliš silné a jedinečné a v moment, kdy z původní sestavy zůstává pouze bubeník, který navíc není žádným tvůrčím mozkem kapely a paradoxně pro mě podává na tomto albu na jeho poměry poměrně nevýrazný výkon, je využívání původního kultovního jména celkem sporné. Když ale toto člověk skousne, má před sebou výtečné album, plné silných momentů. Ponávratová alba byla sice také již výrazně odlišná (a skvělá) a je to jedině dobře, ale ducha ITW jsem tam pořád cítil, tady ne.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky