Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anaal Nathrakh - A New Kind Of Horror

Anaal NathrakhA New Kind Of Horror

Bhut16.2.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zdá se, že divoký nástup moderních vlivů se podařilo trošku ukočírovat. Do písní se navrátil duch starších věcí a nový závan soudobého tvrdého metalu v nich šel lehce do ústraní. Přesto všechno jde o průsečík toho všeho v divokém a nespoutaném rytmu, kterým Anaal Nathrakh oblažují už roky.

Dokázal jsem překvapit sám sebe zjištěním, že minulou recenzi na poslední Anaal Nathrakh jsem psal také já. Jsou to sice pouhé dva roky, ale za ten čas jsem to stihl smazat z paměti. To proto, že se mi kapela dost odcizila. Svého času jsem je až nekriticky obdivoval a každou novinku hltal v celé své kráse. Pak ale přišel zlom v podobě Desideratum a s ním moment, který mi začal skupinu oddalovat. Proto jsem se vlastně dlouhou dobu zdráhal k tomu, abych o aktuálně poslední desce A New Kind Of Horror cokoliv napsal.

 

To prozření přišlo samovolně, prostě jednou nadešla na jejich muziku chuť a vědomí, že novinku jsem ještě neslyšel, přineslo i určitou zvědavost. No a hned mě vlastně dostali díky skladbě Obscene As Cancer, kde se vrývá do těla melodický refrén s čistým vokálem, což je efekt, který u téhle bandy zbožňuji již od dob Domine Non Es Dignus. Vlastně mě ta povaha nové desky trochu vrátila do dob kolem roku 2009. Hlavně za to můžou asi ty výrazné refrény, syrovější charakter a méně moderních vlivů. I když i s těmi musíme počítat, neboť onen djentový strunný odér tu čpí a někde pod povrchem to furt vře. To se dá v tom lomozu objevit asi jen ve sluchátkách, pokud vám ten vagon neustřelí palici. Tím mám na mysli vražedné tempo, které deska vysílá, a nepříčetnou rázovitost vokálu. Díky industriálním podkresům se dere na povrch i něco z elektroniky, ovšem její podoba už je mnohem krotší a spíše ozvláštňuje několik momentů. Sem tam mám stejně dojem, jakoby tu někde smrděl Igorrr.

 

Z takového zevrubného a poměrně chaotického dojmu bych desku zařadil mezi Vanitas a Desideratum. Svým charakterem, zvukem i stylizací mi tam prostě sedí nejvíce. Je to od každého trochu a v takové akorátní míře. Jediné, co přečnívá přes všechno, je ultimátní rychlost, které se však Anaal Nathrakh nikdy nebránili. Lze v minulosti vystopovat pár volnějších songů, ale po těch dnes není ani památky. Obecně se však dostavila střídmost v užití modernějších vlivů (elektronika, djent apod.) a podařil se dobrý kompromis v navázání na starší tvorbu (čisté vokály, nepříčetný řev). Možná i kvůli tomu jsem si ke kapele našel opět cestu a jsem v celkovém pohledu na desku shovívavější.

 

 

Sice hovořím o jakémsi kompromisu, a tudíž snad zdravé vyváženosti, přesto se nemohu zbavit rýpavého pocitu, že některé pasáže a struktury skladeb jsou už na mě moc. Jde především o metalcoreové vlivy, které jsou zkrátka dobře rozpoznatelné i v takovém bordelu, který tahle kapela hraje už roky. Když se pak podívám na hostovačky, uvidím tam v sedmé skladbě jméno Brandan Schieppati, kterého neznám a po rozkliknutí archivů se objeví, že je to pěvec kapely Bleeding Through, která hraje… metalcore. Asi jsem moc zatrpklý na příjímání nových žánrů, ale tenhle mi nikdy nepřišel zvlášť výživný a především jej shledávám snadno vyčerpatelným. Nicméně Anaal Nathrakh boří hranice všude možně, přeci jen dokázali do sebe nandat black, grind a čisté vokály. A možná to je ta chvíle, kdy si uvědomím, že to není zas takový prohřešek proti skalnímu fandovi a celé to stejně dojím, jako když jsem kdysi jako děcko trucoval v jídelně mateřské školky.

 

Ve výsledku ta půlhodinka o deseti skladbách uteče jak voda, takže se brzy vše rozplyne v ticho. Takové násilí by o další půlhodinu delší už nemuselo být tak dobře stravitelné. A pokud má někdo pořád málo, sáhne po dalším albu. Záměrně neříkám po dalším poslechu téhož, neboť to mi u novinky moc nešlo, spíše jsem vždycky zalovil po minulých deskách.

 

I přes jednoznačná nadšení a radost z toho, že jsem si cestu k Anaal Nathrakh opět našel, předložím v hodnocení opatrnou sedmičku. Trochu podezřívavosti si furt schovávám a taky ty pozitivní dojmy svádím na jednoduše dlouhý odstup v poslechu jejich tvorby, kterou po tom čase vnímám mnohem jiným úhlem. Někdy ten čas je potřeba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky