Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Anaal Nathrakh, uthvas bethud, do che-ol di-enve… toť věta, která mi coby dítěti utkvěla v paměti při sledování filmu Excalibur. Patrně jsem nebyl jediný, komu Merlinova formule učarovala. Po nějakém čase jsem zahlédl kapelu, která si první dvě slova vtiskla do svého názvu. Zájem zesílil při zjištění hudebního zaměření dané party. Byl to nářez jak prase, kombinující black metal s grindcorem a čistými vokály. Světe div se, ale tahle na první pohled divoká směsice prostě funguje. Fungovala ještě v relativně nedávné době, kdy kapele vyšla deska Vanitas. Aktuálně tu máme další počin, který už superlativa bohužel nesklidí… Pojďme to rozvést.

Pravdou zůstává, že Vanitas bylo album sice dobré, ale už šlo vystopovat záchvěvy nepěkného vývoje. O dva roky později tu máme nový zářez do diskografie jménem Desideratum a stagnace se prohlubuje. Začnu hned ostře, protože mne tato deska vyloženě zklamala. Kapela zakořenila na jednom bodě, vzhlédla se v elektronických diodách a moderním pojetí metalu obecně. Však jistě znáte mnohé metalcoreové záležitosti, nebo djentové škubanice. Ne, že by Anaal Nathrakh vyloženě nakreslili takovou paletu skladeb, ale vliv obou (řekněme) novodobých stylů je výrazně citelný. Jiná složka alba zase čerpá z osvědčeného mustru alba Vanitas, kdy se rovněž s elektronikou drobátko koketovalo. Ovšem stěžejním problémem jsou klasické metalové pasáže, které jednoduše nemají co nabídnout. Nepotřebuji žádné progresivní a art rockové momenty, stačí mi málo a i ten kolovrátek si tu a tam nechám líbit. Jenže od dříve tolik nápaditých tvůrců, kterými Anaal Nathrakh rozhodně jsou (respektive byli), zkrátka čekám trochu víc než jen jedenáct skladeb na jedno použití. Kámen úrazu je v jejich odlišení, kdy těžko uhodnete jméno skladby, při random poslechu. Jde o to, že se motivy mísí, opakují, nerozvíjí a deska ačkoliv sype, tak sype smutnou prázdnotu.

Těžko tlačím slzu zpátky do oka, když se ohlédnu na minulá alba kapely. Na prvotřídní kompilát demíček Total Fucking Necro (snad nejpestřejší nahrávka v historii) a vzápětí kulervoucí debut The Codex Necro (obskurní, hnusné a při tom romanticky zvrhlé). Pak plejádu melodií na Eschaton nebo Hell Is Empty… (zejména čisté refrény byly prvotřídní). Poslední opravdu výživný zásek bylo album Passion, po němž následoval o něco slabší kus Vanitas, který jsem ještě dokázal tolerovat. Nynější vývar ze soudobých trendů je vlastní requiem kapely. Nenacházím žádného výrazného nápadu, který by stál za pochvalu. Vše jsme tu už měli, nebo si s trochou píle dokážeme najít u nápaditějších interpretů. Je to tak, Desideratum se nepovedlo.

Situaci rozhodně nezachrání nelítostné tempo a kadence kytarových výjezdů, či nelidské bicí. Jsem opravdu zklamaný a věřte, že se mi tyhle věci neříkají zrovna lehce. Anaal Nathrakh mám velmi rád a je mi líto, že jsem nucen přistoupit k něčemu, jako je nechuť k jejich tvorbě. Doufejme, že do budoucna bude chtíč svézt se na vlně potlačen. V současnosti je jasně slyšet, že nejde o nic jiného než neupřímnou křeč.