Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - A Natural Disaster

AnathemaA Natural Disaster

Victimer9.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nejosobitější album ANATHEMA za posledních deset let. Exkurze do vyšších pater obrazotvornosti v symbióze s působením přírody a vesmírných početí našich smyslů.

Nejlepší vánoční hudba je ANATHEMA. Tímto rčením se řídím od vánočních svátků LP 2003, kdy jsem byl poctěn jedním z dárků ve formě tehdy nového alba "A Natural Disasater". A díky tehdejší klidné a přátelské atmosféře mi nedalo mnoho práce si jej zamilovat a zařadit po bok těch vůbec nejoblíbenějších nahrávek, které do té doby trůnily v poličkách. Uznávám, že milovat ve dnech Vánoc album s názvem "Přírodní katastrofa" je trochu bizarní, ale hudebně mi deska do těchto chvil sedla náramně. Osobně jsem tehdy zažíval docela zvláštní období a všechny vjemy a pocuchané nervy se obrátili v pomocnou ruku, kterou podala v pravý okamžik právě ANATHEMA.

 

"A Natural Disaster" je až relaxačním albem. Svátečně uvolněným, ambientně rockovým, se silnou podmanivou atmosférou a oproti předchozímu "A Fine Day To Exit" působí daleko uceleněji a čerstvěji. ANATHEMA zvolili přístup niternějšího zkoumání svých již tak jemných nuancí a promluv k vlastní identitě. V opojném protředí snění, spojení s naturálním oparem zasmušilosti světa. Příroda má v moci náš život, jen ona ukáže kudy se budou ubírat naše příští kroky. "A Natural Disaster" je mimořádně tklivým a hluboce emočním zážitkem. Jeho tóny proudí pohlédnutí do očí přírodních sil, přikrčení se obyčejného člověka, kterého svět kolem něj tolik ovlivňuje. Svůj pohled bych ale směřoval i do míst, kde se mi nahrávka již tolik nezdá. Myslím její závěr, který se až příliš utápí v křehkém vláknu postupů a atmosféra alba tolik specifická pro jeho tři čtvrtiny je najednou někde jinde. Konec alba mě příliš nebaví a spíš bych ho uvítal zkrácené, ale nemyslím tím, že jej ANATHEMA jen plní vatou. Spíš deska jen potichu doznívá, tolik nehypnotizuje a jen dohrává, i když výbušnější pasáž v závěrečné "Violence" se může jevit jako protinázor.

 

Viděno však okem znalého posledních tří výtvorů kapely, volil bych právě "A Natural Disaster" jako nejosobitější a nejpovedenější zastávku ANATHEMA ve své nejmladší pouti kariérou. Kdo si nelibuje atmosféricko-akustické poloze kapely, nemá tu co dělat již od minulé desky, takže jej nevítám ani dnes. Kdo naopak jemnému skladatelství Anglánů propadl, čeká jej necelá hodina dojímavého představení a blízkého setkání naturální druhu. Album s krásným a umělecky přesným coverem k jeho příběhu. K příběhu, kde se setkává klid s pochmurností v ambientně bigbítovém hávu, v rovnováze a nepřílišné snaze tohle vše porušit. Největší sílu "katastrofické" desky spatřuji ve specifické náladě, ve které se odehrává celý její děj.

 

Nejlepší vánoční hudba je ANATHEMA. Varianta setkání s nahrávkou během dnů klidu dalekých všedního živoření dopadla vskutku výjmečně. Z alba necítím tolik bolesti a zmaru, jako spíš vytvoření vlastního charakteru vyjadřování a chuti přiriskovat své cítění, s důkladnějším a hlubším emocionálně působivějším způsobem. Radosti je přesto na desce pomálu. Jen jsou ten vnitřní neklid a nejistota staženy spolu s hudbou na minimum a nejdou v první linii dojmů "A Natural Disaster". Když už se přeci jen ANTHEMA rozhodne trochu zabouřit a povolit svůj vztek, většinou je to v zastřené poloze zvukových experimentů, než tradiční rockovou rytmikou. Are you there? Jste tam? Pokud si všimnete, tento song začíná krátkým zašeptáním slůvka "yes". Vždy si jej neskromně zopakuji, protože právě v tomto místě si uvědomím, že jsem na správném místě a jeden z těch, kdo umí "A Natural Disaster" ocenit. Vnikl jsem v něj a jeho atmosféra na mě neustále výrazným způsobem doléhá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky