Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - Eternity

AnathemaEternity

Victimer10.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: První vážná cesta do věčných dálek pokušení a náhled do příštích tváří ANATHEMA.

Esence pouti na věčnost, suverénní a dojemná. ANATHEMA natočila pokračovatele doom metalového klenotu ''The Silent Enigma'' a nakročila zcela jiným směrem. Po letech a dalším vývoji kapely není změna až tak markantní, ale v době vzniku ''Eternity'', šlo o počin téměř revoluční. Doomové klima zůstalo zachováno, ale skrz otevřená okna do temného pokoje fouká svěží vánek uvolnění a spjetí s nebem je mnohem vřelejší. Hudba je celkově velmi zjemněná, rockovější a hlavně atmosférištější. Cesta na věčnost nemá být něčím drastickým a bolavým, ale naopak krásným a smířeným.

 

A tím album ''Eternity'' je. Je to zasněná a velmi pocitová záležitost hovořící jazykem uvolnění metalových kořenů a dráždění rockové písničky. Je to předěl mezi smutně metalovou minulostí a atmo rockovými zítřky. V době, kdy album vzniklo, bylo vůbec tradiční, že zavedená doom metalová skupina začla být unavená sama sebou a poohlížela se po jiných způsobech vyjádření. Namátkou v 90. letech podobně jako ANATHEMA otočili kormidlem Tiamat, The Gathering a nejvíce si zavařili nejspíš Paradise Lost svým goticko-depeš pokusem ''Host''. Zanedlouho šli jinam i Theatre Of Tragedy, zalaškovali si i My Dying Bride a spoustu dalších hledalo, nacházelo i bloudilo kudy jít dál. ANATHEMA nastoupenou cestu nikdy neopustila a ''Eternity'' ji nastartovalo.

 

anathema

 

Dnešním uchem opravdu tohle album zní ještě hodně doomově. Jsou zde zbytky minulé surovosti a podzimním počasím obarvených starých ruin. Na druhou stranu je zjevné, kudy se chce ANATHEMA vydat a jak je těmto pokušením nakloněna. Rozevření se vstříc novým výzvám, které jim sedly jěště více než doomová ponurost, ve které měli téměř kultovní postavení. ''Eternity'' místy pluje otevřeným vesmírem, komunikuje s mimozemskými civilizacemi, dotýká se hvězd a jemně mručí nad stále zachmuřeným spodkem včerejších dní. Stejně lze vnímat i cover alba, kde náhrobní ikona anděla vystřelená do astrálu je co nejblíže nekonečnu. Album je hodinovou výpravou, kterou nahrála sebevědomá kapela, dobře si vědomá svých schopností a rozhodnutí. Sám jej vnímám jako ucelenou kolekci skladeb, jednotnou masu zapojující do své tvorby nové vlivy a celkové zklidnění. Jak se později ukáže, ''Alternative 4'' jde ještě mnohem dál a obě alba spojuje právě odhodlání nestát a vyvíjet se. A přitom přirozeně nacházet. Obě alba mají na momentální tvář ANATHEMA největší dopad a jsou těmi styčnými body kariéry věčně zamyšlených Angličanů.

 

''Eternity'' je album staré přes patnáct let a ani v dnešní době, kdyby bylo opatřeno ještě propracovanějším soundem, by se rozhodně neztratilo a hravě by strčilo do kapsy většinu konkurence. Se změnou hudební jde ruku v ruce také změna vokální a velké probuzení Vincenta Cavanagha. Odkrývá zde dosud netušené rozměry svého výrazu, jemného čistého zpěvu, bez kterého by dnes ANATHEMA nebyla tím čím je a nezněla tak svěže, až étericky klidně. Klenot ''The Silent Enigma'' je rázem zapomenut, byť se jeho jasná síla v seriálových vzpomínkách objeví. ''Eternity'' je symbolem rockovější novoty, připomínek králů Pink Floyd a krajně nakažlivé evoluce. Té jsem počínaje tímto albem podlehl a dále sledoval další kroky kapely.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky