Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ancient Moon - Benedictus Diabolica, Gloria Patri

Ancient MoonBenedictus Diabolica, Gloria Patri

Lomikar29.6.2020
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: Bandcamp, mp3 přehrávač
VERDIKT: Poučená výstava o současném zvuku black metalu, která dělá všechno víceméně správně, ale už od začátku víte, že neopustí zajetou komfortní zónu. Je to jak šťastné manželství po třech dětech.

Jedním z definičních znaků současné blackmetalové scény je množství pilných autorů, který každý nový hudební nápad nezúročí jen v jejich novém songu, ale rovnou v novém hudebním projektu. Nejeden z nás má dozajista mezi sbírkou desek pět a více odlišných fontů, pod kterými se skrývá pořád jeden a ten samý hudebník, ať už se jedná o Mikko Aspu, Matron Thorna, Omegu či chlíváka Moriese. Mezi tuto sebranku se snaží dle všeho propracovat i další včela dělnice, Švýcar Sergio da Silva alias Bornyhake, který je v současnosti veden aktivní u nějakých patnácti projektů, kdy u více než třetiny je označen jako tvůrce a performer všeho. Z toho se mu bez diskuze nejvíce uchytila značka Borgne, jejíž letošní album sklidilo dost nadšené ohlasy, jak koneckonců můžete vyčíst i z naší recenze zde.

 

Ancient Moon pak je jeho jednočlenný projekt, kterého se nedotkla ruka kohokoli jiného, navzdory tomu, že nahrávka obsahuje obvyklou škálu živých nástrojů potřebnou pro vytvoření metalové písničky a i něco navíc. Že se jedná o jednu z jeho ambicioznějších hudebních cest, napovídá třeba i to, že toto nové album pod svá zahnilá a potrhaná křídla vzali osvědčení bezbožníci z Iron Bonehead Productions. Další nápovědou o ucelené autorské vizi pak může být i to, že se celé, téměř čtyřicetiminutové album skládá z pouhopouhých dvou písní.

 

Moje dosavadní zkušenost s Bornyhakovou tvorbou se omezuje zejména na album Royaume des ombres od zmínené dvojčlenky Borgne. To je deska, která je celkem zdařilou reminiscencí toho, jak se dělal atmosférický black koncem 90. let i se vší tou poeovskou naivitou, důrazem na melodie a s trochou té autorské nesoudnosti v přesvědčení, že máme fakt potřebu poslouchat tenhle trochu srandovní riff s touhle trochu jalovou klávesovou linkou klidně deset minut. Takové přístupy k onomu zadání ale zkrátka tak nějak sedly a nejednou jsem při poslechu měl vizi sebe samotnýho z časů, kdy jsem se poflakoval po ulicích s nalakovanými nehty na černo, obojkem a v o tři čísla větším tričku Cradle of Filth. Bornyhakova práce mi v důsledku toho utkvěla jako záměrný pastiš pozapomenutých žánrových postupů, který ale z této podstaty pak postrádal nějakou autorskou integritu. Jakoby se příliš přemýšlelo o tom, jako co má znít, místo skutečného skládání oněch songů.

 

 

Aktuální album Benedictus Diabolica, Gloria Patri od jeho projektu Ancient Moon na mě působí prakticky úplně stejným způsobem, jakkoli je jeho hudební jazyk odlišný. Bornyhakovi se tentokrát hrozně líbí současný zvuk blacku, ta autorská svoboda, při které se v písních může obhájit prakticky jakýkoli nástroj, má rád přechody k ambientu i nepolapitelnou obskurnost projektů s neznámými členy demonstrovaných neobvyklými jazyky. Proto zde obě písně dosahují dvaceti minut, sypačky nahrazují tiché, čistě klávesové pasáže, texty jsou v latině, sem tam do pozadí zazní i rozladěný akordeon a brutální growl nejednou vystřídá zoufalé volání znaveného mudrce. Je to přesně ta kolekce všeho, co se zjevně Bornyhakovi líbí na dnešním black metalu a co by chtěl nyní dělat.

 

A nedělá to špatně, to album objektivně neobsahuje žádné vyslovené hudební selhání, nevkus nebo očividné kopírování. Všechno, co tam chce mít, tam má a má to i na správných místech. Koneckonců celý jeho poslech mě až do konce jednoduše bavil. Problém je jinde, a to jednoduše v nedůvěryhodnosti celého alba. Cítím z toho tu pouhou skládačku oblíbených motivů, tu snahu vybudovat si ony silné momenty stejnými metodami, jako to dělají jeho vzory. A ono když se podíváme na jeho životopis z pozice živého bubeníka projektů jako Shammash či Darvaza, tak nám přesně dojde, kde se to v něm bere. Ve výsledku ta nahrávka postrádá autenticitu. Během celého jejího poslechu jsem přesně věděl, čeho chce dosáhnout, a to dokonce v té míře, že jsem se přistihl, jak radím "Kámo já vim, jaký máš s tímhle riffem plány, ale to se k němu musíš pak v průběhu songu ještě vrátit, abys dosáhl kýženého efektu." A víte co? On to fakt udělal a vrátil se k němu na konci celého alba, aby ho tak uzavřel. Půl dne jsem pak prohrabával byt a hledal štěnice.

 

Album mi vlastně připomnělo jeden z důvodů, kvůli kterému raději o muzice píšu, než abych ji aktivně vytvářel. Jsem si totiž jistý, že výsledek by byl velmi podobný, tedy o snaze přiblížit se svým vzorům, aniž bych se dokázal vymanit z té přílišné inspirace. Pořád bych ale nerad čtenáře svedl jiným směrem - Benedictus Diabolica, Gloria Patri je ve výsledku dobré album. Je členité, poučené a místy dosahuje kýžené atmosféry. Ale zároveň se jedná "jen" o zdařilou nápodobu aktuálních postupů současné blackmetalové šlechty. Mám pro něj ale takové své trochu povýšené pochopení, jako když vám kámoš dá poslechnout svojí amatérskou nahrávku. Ve svých momentech ho na sebe dokážu nechat působit, ale musím k tomu vynaložit podobnou námahu, jaká stála za jeho tvorbou. Z obecného hlediska si album ale rozhodně nezaslouží být neslyšeno. A vlastně by se na něm dalo neznalým hezky demonstrovat, jak v současné době tento žánr zní v kostce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky