Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anciients - Heart of Oak

AnciientsHeart of Oak

Jirka D.20.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Velmi slušný start kapely, s níž je třeba pro dny příští počítat

Byla by škoda nechat tuto desku zapomenutou a tak, i když vyšla již téměř před rokem, se k ní krátce vrátíme. Doporučení? Pro fanoušky Mastodon určitě, tahle mladá parta z kanadského Vancouveru se sice inspiruje okatě a stejně tak přiznává jistou trendovost s podobně smýšlejícími kapelami moderního metalu (dosaďte si co libo – stoner, prog,...), ale zároveň předkládá nahrávku na velmi slušné úrovni, takže nezmínit se by bylo na pováženou.

 

Album „Heart of Oak“ je debutní plackou kapely a tudíž lze mluvit o nemalém překvapení. Hráčská ekvilibristika, kompoziční zdatnost, smysl pro rockově / metalový fundament i odvaha  pustit se v rámci nastavených pravidel do extrémnějších vod (především ve vokálech) – to vše posouvá kapelu z pozice zelenáče do žánrové střední třídy, kterou už je třeba brát s respektem. Anciients se především nebojí dlouhých kompozic a nutno přiznat, že s hozenou rukavicí se perou srdnatě, i když kritické zkrácení nejednoho místa by albu prospělo. Mám na mysli závěrečnou třetinu „Overthrone“, poslední dvě minuty „Falling in Line“, úvod i závěr „The Longest River“, konec „Giants“ et cetera, et cetera. Neboli těch míst není málo, cítím v těch pasážích nejistý krok a přežvykování nezajímavého sousta, které kdyby nebylo, skladba by dostala větší spád a těch pár minut zkrácení by hodinová deska unesla.

 

 

Možná tím lehce popírám vlastní poznámku o kompoziční zdatnosti, ale s přibývajícím počtem poslechů mi i přes řadu skvělých momentů přijdou některé pasáže desky už nad rámec dobrých mravů. Jde ve většině případů o čistě instrumentální vsuvky, které narušují přímočarou předchozí pasáž (případně uvozují skladbu jako takovou) a proti kterým bych v podstatě neměl nic, kdyby nebyly a) všechny docela podobné a b) velmi často délkově přetažené.

 

Jinak ale nahrávka tepe slušně energickým životem, bravurně balancuje někde mezi zmíněnými Mastodon, stoner metalovým dřevorubectvím, psychedelickými dálavami („For Lisa“) a sem tam nakousne i extrémnější krajíc. Přitom nezapírá klasicky metalový základ (především ve skladbě „The Longest River“ lze zaslechnout sound Iron Maiden někdy z přelomu milénia), ale zároveň nesklouzává k metalovým klišé, drží si svůj standard kvality a tahem na branku se řadí k tomu lepšímu, co v loňském roce vyšlo.

 

Trendově je nakládáno i se zvukem desky, kytary znějí velmi plně, mohutně, jsou vytažené výrazně do popředí a roztažené do sterea „ode zdi ke zdi“. Podobně jsou řešeny i bubny, které sice nepobraly příliš z akustické přirozenosti, ale nakopávají desku slušným způsobem vpřed. Vše je bohužel dost sjednoceno, takže při hraní na větších bednách deska prozradí svou prostorovou nepřehlednost a v některých vypjatějších pasážích se zvuk zahuhlá velmi nepříjemným způsobem (typicky v šesté minutě „Falling in Line“). Bohužel jde o soudobý standard, nenabrečíme nic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 20.3.14 8:19odpovědět

Fakt jsem se snažil ale nijak víc nadšený jsem nakonec z desky nebyl. I tak jsem s ní strávil příjemné chvíle a jak často říkám - počkejme si na další desku a uvidíme do čeho se nám to rozroste.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky