Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vesmírný dark ambient Anihila se připomíná třetí nahrávkou a my jsme znovu u toho. Zvukový mistr Duncan Ritchie se po až hororově znějícím debutu Silent Annihilation na druhém albu Kosmobushir vydal po stopách kolonizačních schopností Sovětského svazu, který si podmanil nejednu novou planetu a asteroid. Oba počiny se lišily jak hudebně, tak konceptem a nejinak je tomu i teď. Anihila díky Ghetto Gods opět hledí do daleké budoucnosti a přitom vzpomíná a sepisuje něco na způsob sonické kroniky. Připomíná existenci a zánik speciálních bytostí, ve které se postupem věků a technologií člověk vyvinul. Jejich transformaci a úpadek. Poté, co se evoluce robotizací mysli naprosto drasticky pohnula kupředu, neexistovaly už žádné limity. Tento nadřazený druh dokázal stavět vesmírná plavidla k obrazu svému a zotročit nespočet dalších druhů po celém vesmíru. Ale pak se vše zadrhlo. Víra se obrátila k otroctví a otroctví zase ke zhýralosti. Začaly se rozpadat celé světy jen díky vrtkavosti vládců, galaxie byly v troskách.

Mezi nebesy jsme se pohybovali jako Bohové, naše víra přinesla vládu. Náš nekonečný dosah a naše nekonečné selhání. Jsme páni zmaru, Bohové ghett.

Němá hudba Anihila má své kouzlo v tom, jak systematicky hluboce a přitom poslechově příjemně působí. Tento industrializovaný dark ambient není jen tichým signálem vyslaným do dálek, ale zvukově bohatý proces. Není odtažitý, ani jednotvárný. A platí to i pro území druhé desky Kosmobushir, které bylo dané. Zvuk se zde příliš nerozpínal a spíše studoval kosmický progres. Vítězil technologický pokrok a industriální duše, co jej objevovala. S novinkou Ghetto Gods se to má jinak v tom, že první dojmy ukazují na okázalost. Zní epicky, hlučně a naplno předvádí, jak mocný druh svého času diktoval svou nadvládu. Ale není to jen o jednom pocitu. Příběh má svůj vývoj a vývojem prochází i hudba alba. Ty monstrózní zvukové plochy postupem času přestanou dominovat a vystřídá je napětí a soustředěnost. Industriálně elektronické vychytávky. Poslední skladba Skin To Void To Sin And Droid se pak promění v až lehce tanečně laděný epitaf. Všechen děj, kdy mocí postupně prorostl úpadek jako by se rozpustil v hlubokém nekonečnu a všechna bolest přešla v osvobození. A až v úplném závěru přijde poslední připomenutí, že to byla doba epická a zásadní.

První poslechy Ghetto Gods jsou skutečně ohromující. Člověk si pamatuje, jak se poměrně střízlivě choval koncept alba Kosmobushir a najednou má pocit, že je součástí něčeho opravdu velkého. V přítomnosti elektronické definice výrazů jako nadřazený, vyvolený. V tomto je úvod alba We Were In The Heavens Like Gods naprosto oddaný svému názvu. Je to na tento styl tvrdá a významná temnota, do hlavy se vkrade pocit něčeho nad běžné vnímání. Místy to zní až brutálně. Ale není to jen nadřazenost a síla, vesmír Anihila je pořád to nejhlubší místo fantazie, a tak se na povrch dostanou změny prostředí, různé efekty a celková nálada alba. Ta se časem protne někde v bodě epická temnota / náladový propad a deziluze. Postupně se otevírá širšímu prostředí, ale pořád je vepředu pocit něčeho kolosálního. I když se to drolí a podléhá důkladnému rozboru. Ghetto Gods je vůbec zvláštní dark ambient. I v rámci této recenze ho uvádím jako "space", ale je třeba se připravit na celou řadu dalších vlivů. Ten industriální je jasný a očekávaný, ale dopředu se dostanou i výraznější rytmy tvrdé elektroniky. A pokud někdo v komentářích k albu zmiňuje neo-gotický sound, je to rozhodně zajímavý názor.

Hudební cestu Anihila sleduju se zaujetím. Jednotlivé dílky (dnes už tedy tři) jsou každý svérázným a pevně drženým konceptem, do kterého se lze bez obav ponořit a obavy přijdou samy až potom. Anihila nás provádí neznámými světy universálního bytí a současně připomíná význam svého jména. A Ghetto Gods doporučím těm, kteří prahnou po zvukově proměnlivém ambientu vzešlém z temnot nekonečna.