Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anihila - Ghetto Gods

AnihilaGhetto Gods

Victimer6.2.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zdálo se, že si podmanili vesmír, ale potom přišel úpadek. Dark ambient Anihila studující nadřazený druh, který vládl prostoru, ale nakonec skončil v troskách.

Vesmírný dark ambient Anihila se připomíná třetí nahrávkou a my jsme znovu u toho. Zvukový mistr Duncan Ritchie se po až hororově znějícím debutu Silent Annihilation na druhém albu Kosmobushir vydal po stopách kolonizačních schopností Sovětského svazu, který si podmanil nejednu novou planetu a asteroid. Oba počiny se lišily jak hudebně, tak konceptem a nejinak je tomu i teď. Anihila díky Ghetto Gods opět hledí do daleké budoucnosti a přitom vzpomíná a sepisuje něco na způsob sonické kroniky. Připomíná existenci a zánik speciálních bytostí, ve které se postupem věků a technologií člověk vyvinul. Jejich transformaci a úpadek. Poté, co se evoluce robotizací mysli naprosto drasticky pohnula kupředu, neexistovaly už žádné limity. Tento nadřazený druh dokázal stavět vesmírná plavidla k obrazu svému a zotročit nespočet dalších druhů po celém vesmíru. Ale pak se vše zadrhlo. Víra se obrátila k otroctví a otroctví zase ke zhýralosti. Začaly se rozpadat celé světy jen díky vrtkavosti vládců, galaxie byly v troskách.


Mezi nebesy jsme se pohybovali jako Bohové, naše víra přinesla vládu. Náš nekonečný dosah a naše nekonečné selhání. Jsme páni zmaru, Bohové ghett.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/anihila%20gods.jpg


Němá hudba Anihila má své kouzlo v tom, jak systematicky hluboce a přitom poslechově příjemně působí. Tento industrializovaný dark ambient není jen tichým signálem vyslaným do dálek, ale zvukově bohatý proces. Není odtažitý, ani jednotvárný. A platí to i pro území druhé desky Kosmobushir, které bylo dané. Zvuk se zde příliš nerozpínal a spíše studoval kosmický progres. Vítězil technologický pokrok a industriální duše, co jej objevovala. S novinkou Ghetto Gods se to má jinak v tom, že první dojmy ukazují na okázalost. Zní epicky, hlučně a naplno předvádí, jak mocný druh svého času diktoval svou nadvládu. Ale není to jen o jednom pocitu. Příběh má svůj vývoj a vývojem prochází i hudba alba. Ty monstrózní zvukové plochy postupem času přestanou dominovat a vystřídá je napětí a soustředěnost. Industriálně elektronické vychytávky. Poslední skladba Skin To Void To Sin And Droid se pak promění v až lehce tanečně laděný epitaf. Všechen děj, kdy mocí postupně prorostl úpadek jako by se rozpustil v hlubokém nekonečnu a všechna bolest přešla v osvobození. A až v úplném závěru přijde poslední připomenutí, že to byla doba epická a zásadní.


První poslechy Ghetto Gods jsou skutečně ohromující. Člověk si pamatuje, jak se poměrně střízlivě choval koncept alba Kosmobushir a najednou má pocit, že je součástí něčeho opravdu velkého. V přítomnosti elektronické definice výrazů jako nadřazený, vyvolený. V tomto je úvod alba We Were In The Heavens Like Gods naprosto oddaný svému názvu. Je to na tento styl tvrdá a významná temnota, do hlavy se vkrade pocit něčeho nad běžné vnímání. Místy to zní až brutálně. Ale není to jen nadřazenost a síla, vesmír Anihila je pořád to nejhlubší místo fantazie, a tak se na povrch dostanou změny prostředí, různé efekty a celková nálada alba. Ta se časem protne někde v bodě epická temnota / náladový propad a deziluze. Postupně se otevírá širšímu prostředí, ale pořád je vepředu pocit něčeho kolosálního. I když se to drolí a podléhá důkladnému rozboru. Ghetto Gods je vůbec zvláštní dark ambient. I v rámci této recenze ho uvádím jako "space", ale je třeba se připravit na celou řadu dalších vlivů. Ten industriální je jasný a očekávaný, ale dopředu se dostanou i výraznější rytmy tvrdé elektroniky. A pokud někdo v komentářích k albu zmiňuje neo-gotický sound, je to rozhodně zajímavý názor.

 


Hudební cestu Anihila sleduju se zaujetím. Jednotlivé dílky (dnes už tedy tři) jsou každý svérázným a pevně drženým konceptem, do kterého se lze bez obav ponořit a obavy přijdou samy až potom. Anihila nás provádí neznámými světy universálního bytí a současně připomíná význam svého jména. A Ghetto Gods doporučím těm, kteří prahnou po zvukově proměnlivém ambientu vzešlém z temnot nekonečna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky