Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Animé - Cuts

AniméCuts

Victimer20.10.2012
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Animé nahráli dobrou desku, která je ozdobou naší scény a zaplaťpánbůh nepůsobí neuměle česky, je mnohem dál. Animé je příslib, schopná kapela.

Na pokračovatele debutové desky brněnských rockerů Animé jsem se velmi těšil. Nejen že je předchází výborná pověst pohodové a kvalitní kapely, ale chválu pějí i samotní hudebníci spřátelených skupin, což určitě potěší. CD "Cuts" vyšlo již nějaký čas zpět, ale k recenzování se na stránkách Echoes dostáváme až nyní. Myslím si, že album na své aktuálnosti mnoho neztratilo, stále působí svěže a jeho přednosti jsou zřejmé. Snažení tria Kučerovský, Otevřel, Pavlík by se dalo nazvat hraním emo rocku nebo také post-grunge, jak si to kdo přebere a přijme za své. Já "Cuts" beru jako vkusné křížení těchto dvou škatulí, doplněných mírnou dávkou psychedelie let minulých. S prvním potomkem Animé - "Sky Above The Wire" jsem se bohužel, kromě jedné písně (Vain) na kompilaci, blíže neseznámil, takže poslech "Cuts" je mým prvním setkáním s touto skromně vystupující skupinou. Animé náleží do stáje Redblacku, kde působí tak trochu v pozadí. Jejich nejznámější tváří bude jistě Jiřík Kučerovský, známý to z působení v prog metalových Forgotten Silence.

 

Zajímavě řešené a přitom jednoduché covery alb, název kapely evokující japonské kreslené seriály, toto mě praštilo do očí nejdřív. Když se pak probírám bookletem "Cuts", napadá mě paralela se spěchem dnešní doby, všeobecným zmatkem, kdy si lidé přestali vážit každé vteřiny života. Ponurá barva, momentky semaforů křižovatek města, kolejí. Kampak asi vedou?

 

Pokud se budeme bavit o hlavní věci - o hudební stránce skupiny, tak musím říci, že zmíněná ponurost byla právě tím prvním dojmem, který na mě dýchl. Dalo by se říct, že ani jedna z devíti skladeb se nikam netlačí, všechny zůstávají vzácně vyrovnány v jedné linii. Každá jen vypoví svůj příběh a vrátí se zpět na své místo. Já bych si sice přál trochu více života do některé z nich, ale to zřejmě nebylo účelem soudržnosti "Cuts". Songy působí, i přes svou záruku neohratelnosti, poměrně uťáple, tak trochu na půl plynu. A to je jistě škoda. Co se týká uspořádání songů samotných, tam nevidím problém, myslím, že to bylo provedeno s citem a výsledek se poslouchá velmi pěkně. Zpěv Jirky Kučerovského působí přesvědčivě, žádné hloupé kňourání, ale zajímavá barva hlasu. Někdy tak zajímavá, že připomene zpěv Jamese Deana Bradfielda z britských Manic Street Preachers, snad způsobem frázování v kombinaci s melodií kytar. Snad ... Celkově na mě "Cuts" působí jako slušně zvlánutá práce. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky