Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh -  In Parallel (live)

Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh In Parallel (live)

Jirka D.20.9.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Musel bych být básník, abych dokázal obsáhnout všechno, co mi In Parallel dává ... a ten nejsem a jeho nástrojů neovládám ...

Tato recenze ani nebude recenzí, nemůže jí být. V následujících řádcích vás čeká krátké povídání o hudbě, o které snad ani nejde povídat, nelze ji popsat, zařadit ji, nelze na ni použít klasických měřítek a hodnocení, lze ji jenom poslouchat, cítit a vnímat ji téměř mimo běžné smysly. Stojí sama o sobě, zcela stranou ostatních nahrávek a v tomto duchu ke mně promlouvá od první chvíle, kdy jsem ji poprvé zaslechl. Nechci tady uvádět žádná data, fakta a historické milníky; jediné, co prozradím je, že se sešla Anneke Van Giersbergen (zpěvačka Agua De Annique) a Danny Cavanagh (Anathema) a vyjeli na turné; a z jednoho takového vystoupení vznikla deska In Parallel. Nic jiného není potřeba znát, je to úplně zbytečné, nepodstatné, rušící a na výsledný dojem to vůbec nemá vliv.

 

Zní to skoro jako pohádka, ale jedině vřelá a převeliká láska k hudbě dokáže tvořit podobná díla; stejně jako láska k dětem našim a těm v nás dokáže v dospělém člověku probudit kus fantazie. Od samotného počátku poslouchání na mě dýchá nádherná atmosféra koncertu, uvolněnost účinkujících i posluchačů postupně přechází na mě a já se od první písně stávám dobrovolným zajatcem okamžiku. Připadám si jako v nejkrásnějším vězení, ze kterého nechci utéct, chci zůstat a poslouchat, jsem přitahován kouzlem mocnějším než má vůle; něco podobného se stává jen málo kdy, jsou to vzácné chvíle, kterých v životě není mnoho... O zpěvu obou protagonistů se asi nemá cenu zmiňovat, všichni jej známe, je úžasný a ještě daleko krásněji vyniká právě zde, podbarven pouze lehkou hudební kulisou akustické kytary nebo piana. Tím dostávají Anneke a Danny veliký prostor, kterého využívají do posledního, nejmenšího místečka. Jejich zpěv mě hladí po duši, obtáčí neviditelnou spirálou a pohlcuje, nutí snít i za bílého dne, ukazuje světlo v dálce v tomhle mizerným světě ..... a možná ani není tak daleko. Při poslechu One Last Goodbye, při které se Danny doprovází pouze na kytaru, jsem se málem rozbrečel. Tak silný to je zážitek, tak intenzívně na mě jeho píseň dolehla, tolik je nám všem třeba lidství a laskavosti...

 

Tahle hudba ke mně promlouvá krásným, laskavým jazykem; není třeba rozumět slovům, ta jsou úplně nepodstatná, stačí mít otevřené srdce a nechat se okouzlovat, nastavit tvář k pohlazení, když se mi nabízí tak blízko... Sedím, píšu, poslouchám, nechávám se stále víc spoutávat neviditelnou pavučinkou a je mi hezky, hezky, jak už dlouho nebylo. Málokterá nahrávka dokáže něco podobného, stačí tak málo a člověk pocítí štěstí...

 

Jestli to je recenze a nebo není, posuďte sami, já opravdu nevím. Spíš bych zůstal věrný onomu povídání a to ještě ne moc povedenému. Musel bych být básník, abych dokázal obsáhnout všechno, co mi In Parallel dává; a ten nejsem a jeho nástrojů neovládám. Proto vás prosím o shovívavost a spíše si poslechněte všech čtrnácte písní, tato hodinka bude do vašeho života zaznamenána silně a nesmazatelně. Hezký poslech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky