Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anneke van Giersbergen - Drive

Anneke van GiersbergenDrive

Sarapis18.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny Genius
VERDIKT: Byť je aktuální album malinko slabší než jeho předchůdce, stále nenacházím důvody, proč z něj dělat popelku.

Obal figuríny s podivným účesem (je to tak, Anneke, vypadáš tam strašně) “zdobí” loňský studiový počin holandské zpěvačky Anneke van Giersbergen. Druhá nahrávka pod ryze jejím jménem následuje po výborném předloňském počinu “Everything is Changing”, který byl vytvořen jen z toho nejvybranějšího materiálu. Pokud bych měl poslouchat rádio a nenadávat u toho, bylo by to kvůli tomu, že by tam hráli takovou muziku. Vývoj očekávatelný, naštěstí však se stále dostatečným přísunem kreativity.

 

Co bylo na předchozím albu ukázáno jen v indíciích, je zde zřejmé na první signální. Anneke doma rádio určitě poslouchá a nejspíš si u toho dělá poznámky. Kdo se na poslech “Drive” teprve chystá a zároveň ví, že Anneke si největší období experimentů odkroutila v řadách The Gathering, v první řadě ho určitě zajímá, jestli to spolku stále pálí ostrými. V tomto směru mohu rozptýlit všechny obavy, protože typických hitovek, které Anneke a spol. už nějaký ten pátek vypouštějí do světa, je na “Drive” opět požehnaně. Na řadu tak přichází otázka, jestli holandská pěnice nepadá do spárů podbízivosti, které jsou s popem vídány často ruku v ruce. Pokud je dostatečná odpověď, že po mnoha posleších se mi album vůbec neoposlouchalo, tak tady ji máte. Pokud vám to nestačí, budete se muset přesvědčit sami.

 

Skladby jsou velmi chytlavé a rychle zapamatovatelné. Zároveň mají tah na bránu a přitažlivé motivy se opakují v rozumném množství. V tomto směru hraje důležitou roli již osvědčený talent pro gradaci a obohacování motivů, který si Anneke osvojila už mnohem dříve, než se nechala tak hrozně zmalovat. Hutnější kytarové momenty typu “Stay” z předchozího alba zde nejsou ke slyšení, s tím je potřeba se smířit. Osobnost a charisma zpěvačky však zůstávají stejně čarovné a z písniček lze vycítit upřímnost, což beru jako důležitější hledisko než tvrdost.

 

V úvodu jsem nakousl vlivy moderního popu. Jedná se hlavně o nakukování ke světovým celebritám typu Shakira, Lady Kaká a podobným, které mi často v práci perou do uší komerční rádiové stanice. Jako příklad mohu uvést vokální frázování v samotném závěru druhé "Treat Me Like a Lady". Se zemitějším podkladem to jde dohromady skvěle jako chleba a máslo ve slově Butterbrot a spíš než jako popové manýry to považuji jako důkaz o neustálém rozvoji zpěvaččiných možností. Naopak poněkud vlezlý stadionový pokřik v titulní písni je příkladem toho, čeho bych nechtěl, aby se Anneke v budoucnu chytila. A když už jsem u těch nedostatků - klavírní baladička “My Mother Said” je na mě už příliš sladká.


Zbytek alba fakt můžu. “We Live On”, “Treat me Like a Lady”, “She”, “Forgive Me” a “You Will Never Change” jsou vážně bezvadné songy, které by se ani na předchozích deskách neztrácely. I exotický duet “Mental Jungle” s Turkem H. Cepkinem jsem si oblíbil, i když to trvalo trochu déle. Byť je po “Everything is Changing” aktuální album malinko slabší, stále nenacházím důvody, proč z něj dělat popelku. Teď už zbývá zodpovědět jediné - potkáme se v dubnu ve Zlíně, nebo v Bratislavě?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

rock / 26.2.14 14:34odpovědět

Možná bych to nechal být, kdybych nevěděl, jaké skvosty produkovala Anneke s Gathering nebo třeba i na své "sólovce" Agua de Annique - Air. Drive je vlezlej a plytkej rádiovej popík, kterej od kalibru jako je Anneke prostě neberu.

Ruadek / 18.1.14 13:07odpovědět

Tak tohle mě opravdu bavilo. Nenáročný rokec s výbornou Anneke, která potvrdila že se umí prosadit i jako sólistka. V mém případě mě tohle bavilo dalekovíc než cokoli mimo The Gathering dáma udělala.

Victimer / 18.1.14 11:00odpovědět

Tak tak, minulá deska mě bavila víc, ale tahle je pořád dost solidní na to, aby měla někam zapadnout. Prostě pěkný písničky s pěkným hlasem. Není co řešit...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky